Černý panter - kapitola II.

Druhá kapitola...

II.

Koukali jsme se, jak vlnky na Vltavě ženou ke břehu v čerstvém vánku a jak na nich stříbro blyští, až z toho bolí oči. Já a Václav, docela bezprizorní v docela bezprizorní situaci. Václav měl na sobě ošuntělý sáčko neurčité hnědé barvy a v dlouhých vlasech šátek s pečlivě nastaveným obrázkem jingu a jangu. Já měl pro změnu námořnický tričko a v hubě cigáro.
Bylo hezky.
„Židáci,“ přerušil Václav dlouhý mlčení, protože nikdo z nás už alespoň hodinu nepromluvil.
„Všechno to, co tady stojí postavili Židáci. Pražskej hrad, Karlův most, Kampu, všechno. Od základů až po střechu.“
„Hovno,“ řekl jsem. „Všechno postavili Němci.“
„Německý Židi,“ pravil Václav.
Chvíli jsme zas mlčeli.
„No ty vole, německý Židi!“ vykřikl poznenáhlu můj společník. „Nechali po Praze všude svý značky, je to jich tady plný. Stahovali se sem, protože Karel IV. tu stavěl kopii Jeruzaléma, rozumíš. Cítili příležitost. Starý sklepy na Josefově- ty co přečkali tu sanaci, v sobě obsahujou úryvky z Kabaly, nebo tak něco. Kdo zná klíč, přečte z těch sklepů všechnu jejich moudrost.“
„Hovno,“ trval jsem na svým, ale Václav taky.
„Neser mě! Kdyť se podívej, jak je Praha mystická. I normální, běžnej člověk cejtí, že tu něco je. V těch starejch zdech. Četl si Golema? Toho od Mejrynka?“
„Dvakrát.“
„Tak vidíš!“ zuřil teď už Václav. „Místnost bez dveří a tarokový karty, cesta k osvícení a tak.“
„Hele, jsou to kecy,“ řekl jsem mu. „Napiš o tom román a pak se uvidí.“
„Taky že napíšu,“ řekl Václav. „Ale nerozumím tomu, co vám všem zrovna na týhle představě tak vadí. Vždyť normálně jste hlavy celkem otevřený.“
„Všem?“
„Jo, když jsem to včera vyprávěl Kláře, řekla mi, ať se jdu klouzat.“
„Tys byl včera s Klárou?“ otázal jsem se, ale ani na okamžik jsem na Václava nepohlédl. Bylo teď výsostně nezbytný předstírat, že mne to vůbec nezajímá.
„Jo potkal jsem ji ve Vagonu,“ řekl Václav už docel klidně. Hněv z něj sice zmizel, ale mě se zapíchl špičkou přímo do srdce. Típnul jsme cigáro o zábradlí.
„A s kým tam byla?“ vypadlo ze mě docela omylem.
„Sama,“ uklidnil mě Václav. „Existenciální krize. Znáš to. Vypila dvě zelený a vypadla.“
„Mluvil si s ní?“
„No samo sebou. Tahal jsem ji do kotle, ale ona že ne, že je to stejně všechno na hovno.“
„A měla pravdu,“ řekl jsem a cítil přitom zase naději, že ještě všechno není ztracený. Takovýhle názorová shoda by se dala využít.
„Ty jsi na hovno,“ sejmul mě ovšem Václav.
Pak jsme opět mlčeli a to až do doby, než přišel Víťa Komárek, řečený Nezval. Teď, když jsme byli kompletní, mohli jsme jet k Václavovi na pivo.

Vítězslav „Nezval“ Komárek byl na celým širým světě a pod všema sedmadvaceti sluncema mnou známýho vesmíru to nejnemožnější nemehlo. Člověk by skoro řekl: postava jako vystřižená ze špatný grotesky, archetypální tlouštík, povaleč a sádlo, dobrák a napůl hňup, ale díky bohu pro Víťu autor tohohle scénáře není – jak se ukázalo- až tak prvoplánový kýčař. Víťa byl totiž především tragéd. Velmi grandiózní tragéd, pokud mi rozumíte. Bral svůj úděl s jakousi těžko popsatelnou, avšak zcela specifickou velkorysostí a proto zejména byl taky v našem klubu vypasenejch intelektuálů přijímán s úctou.
Pamatuju se na situaci, kdy se na lyžařském kursu, bude to už pár let, poprvé zcela naplno projevila Víťova tělesná těžkopádnost. Hned první den při rozjezdech se navíc ukázalo, že v životě na těch prkýnkách nestál a téměř syfilitický charakter jeho následného a urputného snažení vzbuzoval mezi spolužáky pochopitelný posměch.
My dva s Václavem – tou dobou již takřka profesionální slalomáři- jsme se jej ovšem už na konci dne zželeli a snad také abychom prezentovali svojí humánní povahu před děvčaty, zabrzdili jsme u něj dvěmi perfektními smyky a Václav povídá: „Vstávej, vole.“
A tehdy – jako by to bylo dnes – si Víťa narovnal kulicha, dlouze se na Václava zahleděl a pak nekompromisně pravil: „Prach jsi a v prach se obrátíš. I s těma tvejma posranejma obloučkama.“
To nás s Václavem naprosto uzemnilo.

Tramvaj se řítila žhavým městem a my se řítili s ní. Samý drncáky a houpáky, jak to tady v centru nemaj ještě pořádně vyvážený. Zpocená těla chlapů-tílkařů se houpala sem a tam, jako nesmělá skupinka teplech technařů na party před požitím první dávky extáze. Holky v minisukních se potily ve výstřihách, ale já stejně čučel přímo před sebe a čekal, až budeme moci konečně vypadnout.
Víťa, kterej seděl naproti mně na sedadle pro invalidy, měl ve tváři stupidní výraz a nepochybné rysy afrických prapředků. Vypadal vlastně docela jako ten černošskej chlápek z filmu Tenkrát na západě, když to dostal do zad a padal ke kameře mezi křoviska. V tom místě, kdybyste to stopli, uvidíte přesně jak se Víťa celou cestu tvářil.
Někde jsem slyšel, že Einstein vymyslel svou teorii relativity zrovna při cestě tramvají, když koukal z okna na radniční hodiny a přemítal, co by se stalo, kdyby se do nich ta tramvaj řítila rychlostí světla. Teda řeknu vám, Einstein byl pěknej cvok, ale určitě v sobě musel mít taky pořádnej kus malýho kluka, když ho napadaly takovýhle kraviny.
Václav, kterej stál nade mnou, se mi pokoušel cpát zas něco o tý svý pražský mystice, ale já raději přemejšlel, co udělá Abú Nuwás, až zjistí, že se za ním černý panter plíží.
Prozatím nic netušil a já v klidu osnoval věty jeho osudu.

„V místech, kde z kamenného pole začala růst holá skála upevnil si Abu Nuwás lépe popruhy své brašny a vykasal rukávy i nohavice. Pak oběma rukama pevně objal skálu. Byla na dotek rozpálená sluncem, ale pod povrchem byla chladná jako led.
O kousek dál nalezl Abu Nuwás vhodnou rozsedlinu a přestože měl na nohou jen jednoduché boty z kožené podrážky a řemínků, počal opatrně šplhat vzhůru.
Černý panter dorazil ke skále vzápětí a podél příkré stěny došel až k oné rozsedlině. Jen několik metrů nad ním se v tu chvíli soukala do výšek modrá zástěra lidského tvora a drobné kamínky se sypaly od jeho sandálů v nepravidelných provázcích.
Černý panter se tu však dlouho nezdržel a pokračoval ještě dál, kde v jednom místě skála ustupovala a několik říms nad sebou tu tvořilo přírodní schody. Až zde se vyšvihl vzhůru a jeho černé tělo splynulo s černou skálou.
Pokud se nestane nic nepředvídaného, bude nahoře o mnoho dřív než člověk.“

---