Koncert

Napsáno podle skutečného prožitku, co jsem si vymyslel poznáte snadno sami.

Bylo to někdy v září. Vracel jsem se domů, ale měl jsem před sebou ještě dobrých 150 kilometrů. Svítilo slunce a bylo teplo. Prostě pěkný podzimní den. Dobrou náladu mi kazil jen pohled na klesající ručičku palivové nádrže. Budu muset k nějaké pumpě, říkal jsem si. I když jsem měl otevřená okénka, potil jsem se za sklem. Slunce pražilo a nebylo se kam schovat. Krajina kolem dálnice monotónně mizela dozadu a mě se hlavou honily různé věci. Co všechno bude třeba doma zařídit, kam zítra zajít, co nakoupit...
Z myšlenek mě vytrhlo předjíždějící auto. Bylo točervené Lamborghini a to jsem si nemohl nechat ujít. Chvíli jsem ho sledoval, ale pak mi zmizelo za obzorem. Rozhlédl jsem se kolem a teprve si uvědomil tu změnu. Nejen, že se po obloze proháněla šedobílá kudrnatá oblaka, ale i ráz krajiny se změnil. Projížděl jsem rovinou s minimem stromů. Byly to spíš jen osamělé kmeny v poli s rozložitými korunami, lesíky byly tak malinké a řídké, že bylo vidět skrz ně i ze silnice. A znatelně se ochladilo.
Většinu svého života jsem prožil mezi zalesněnými kopci, kde je každé údolí posázené červenými střechami chalup. Proto jsem se teď cítil nějak divně, nesvůj. Nelíbilo se mi tady, i když i tady byly vesnice a žili tu lidé.
Čím víc jsem se blížil průmyslové oblasti, tím větší pocit sklíčenosti na mě doléhal. Na obzoru se objevily sloupy vysokého napětí a svazovaly krajinu dráty, obrovské chladicí věže, z nichž stoupaly široké kužele bílé páry, tráva i listy stromů kolem měly nepřirozeně zelenou barvu, spíš do žluta, někde trčely ze země místo stromů jen holé pahýly s několika málo bezlistými větvemi.
Vjížděl jsem do oblasti, kde se člověk vzepřel přírodě a hodně ji pozměnil, někde i totálně zničil. Přede mnou se táhla několik kilometrů dlouhá naprosto rovná silnice, na ní se plazily barevné tečky aut a kolem jen neutěšená hnědá pole nebo žluté louky, občas světlezelená plocha zakrnělých stromů. A směřoval jsem přímo do černého mraku, který se táhl přes celý horizont zleva doprava a zakrýval v sobě vše.
Na mírném návrší stála benzínová pumpa. Ručička už klesla na poslední čtvrtinu nádrže, takže jsem sjel ze silnice doleva. Když jsem vystoupil, ofoukl mě něpříjemně studený vítr. Otřásl jsem se a načerpal benzín. Řekl jsem si, že se ještě oblékat nebudu. Po několika dalších kilometrech se spustil drobný déšť. Zavřel jsem okénka v autě a ovladač větrání posunul blíž k červenému políčku. Za chvíli se v autě udělalo příjemné teplo.
To mi zlepšilo náladu a já se na okolí díval už jinýma očima. Zásahy provedené do přírody člověkem mi začaly připadat jako technické divy. Kolik peněz a práce muselo stát vybudovat všechno tohle kolem. Všechna ta města, spousty nevzhledných panelových domů, kde přesto bydlí lidé, ty továrny, sklady, silnice, železniční trati.
Najednou se nalevo od dálnice otevřel pohled na povrchový důl. Nevěřícně jsem zíral na tu obrovskou rozlohu kráteru, který do země vyhloubily bagry. Z toho kusu země zmizela veškerá zeleň, byly to jen holé šedožluté svahy, vysoké několik set metrů. Těžkotonážní nákladní auta, která mají kola větší než je člověk vypadala na dně o rozloze několika čtverečních kilometrů jako krabičky od zápalek. Od kraje dolu se táhla hustá síť kolejí, která se větvila na všechny strany a prorůstala krajinou jako ocelová chapadla.
Pak se objevila průmyslová čtvrť. Oblast skoro stejně veliká jako kráter, byla zastavěna továrními halami s komíny, sklady se špinavými okny, haldami různé sutě. Domy měly jednotvárně šedou omítku, která byla hodně odprýskaná a odhalovala červené cihly. Ty se trřídaly se šedivými bloky betonových konstrukcí. Nad vším tím se rozprostírala síť elektrických drátů, vedoucích nesmyslně všemi směry bez jakéhokoliv viditelného účelu v několika úrovních.
Takhle jsem jel asi čtvrt hodiny a neustále očima těkal ze silnice přede mnou na tohle industriální monstrum. Byl jsem jím tak fascinován, že mě napadlo, že by se to tu mělo zachovat v téhle podobě jako muzeum. Udělat z toho skanzen, kde by se příštím generacím ukazovalo, kam až může zajít člověk a jak to dopadne. Moje pocity se od počátečního údivu, přes odpor, znechucení a beznaděj změnily až na uznání, obdiv a tichý úžas. To uskupení budov a holé pláně v sobě mělo jakýsi majestát, vnitřní klid a neměnnost, jako by tam mělo stát až do konce světa zosobňujíc odkaz lidského rodu: Tak tohle jsme udělali my! Zkrotili jsme přírodu!
V tu chvíli jsem pocítil hrdost, že patřím k tvorům, kteří tohle dokázali, a doufal jsem, že to tam opravdu přervá věky. Jako pyramidy. Ty jsou symbolem starověké egyptské vyspělosti a my jsme potomkům zanechali tenhle div světa. Věřil jsem tomu. Zdálo se neskutečné, že by příroda někdy zase mohla získat vládu nad tak strašně změněnou krajinou.
V tu chvíli se mraky trochu zvedly a odkryly pohled na hory, které se zdvihaly do výše hned za dolem a za továrnami. Vrcholky byly ještě schovány v mracích, takže vytvářely hnědou stěnu, která ukončovala tu rozlehlou rovinu, kerou jsem celé odpoledne projížděl. Připadal sjem si jako na konci světa. Jako by lidé záměrně vystavěli to nejošklivější město a vykopali důl tady, protože dál už nic není. Tohle je nejdál, kam jsme se mohli posunout, jako by říkaly továrny a komíny, tady už nemůžeme nikomu vadit. Z úrodné roviny odkud jsem přijel se postupně stávala bezcená placka a tady končila horami, které se tyčily až do mraků. Strmé hnědé svahy a vrcholky zastřené mlhou přímo odrazovaly případné dobrodruhy, aby se je pokusili překonat.
Pak se silnice stočila dolů z kopce, blíž k té průmyslové zóně a já jsem míjel staré opuštěné tovární haly. Byl jsem uprostřed toho divu. Nade mnou se táhly elektrické dráty, podél silnice vedly koleje vlečky a vše bylo sevřeno vysokými hladkými betonovými stěnami. Celkový obraz dokreslovalo ocelově šedé nebe a kapky deště tříštící se o čelní sklo.
A mezi tím vším stál najednou strom. Vyrůstal z okapu jedné budovy s vymlácenými okny. Ani to nebyl strom, spíš jen takový zakrslý kmen, skoro keř, ale měl zelené listy a kýval se ve větru. A v tu chvíli jsem pochopil, že lidé nemůžou nikdy zkrotit přírodu. Že ona vždycky vyhraje. Někdy rychleji, někdy až za několik stovek let, ale časem se i sem vrátí zeleň a ptáci a polorozpadlé ruiny rozkvetou a rozbzučí se miliony hmyzích řídel. Z celého lidského snažení zbydou jen nepatrné trosky a i ty se nakonec rozpadnou v prach.
Znovu jsem tak získal víru v to, že nás naši potomci neuvidí jenom ve špatném světle, protože snad nepřijdou na to, co jsme byli schopni úmyslně přírodě provést. Bude to trvat dlouho, ale snad se na to zapomene, protože omluva pro to není. Ani sebelepší záměr nemůže ospravedlnit způsob, jakým se zde provedl. Účel světí prostředky, ale ne v takovém měřítku. Tohle je neodpustitelné.
Konečně jsem vjel do města. Bylo sice teprve odpoledne, ale na ulicích už bylo šero, protože černé mraky visely nízko. Přestalo sice pršet, ale vál ostrý studený vítr. Přestože jsem byl ve městě, nepotkal jsem jediné auto nebo chodce. Jako bych projížděl mezi opuštěnými domy bez života. Vysoké paneláky lemovaly každou ulici, občas je vystřídaly jednopatrové budovy nákupního střediska nebo školy. Ale všechno to bylo stejné: šedé, betonové, monotónní, opuštěné, depresivní. Jediným vzruchem v té jednotvárnosti byly řady barevných aut zaparkovaných podél chodníků.
Byl jsem tím tak fascinován, že jsem musel zastavit. Vypnul jsem motor a vnímal tu atmosféru. Byl jsem v jiném světě. Jistě, znal jsem paneláky, sám jsem v jednom vyrostl, ale tohle bylo něco nového. Doma byl hned vedle sad, dál rybník a pak les, svítilo slunce a byli tam lidé. Ale tady nebylo kam utéct. Vystoupil jsem a otřásl se zimou. Pomalu jsem procházel mezi šedivými krabicemi a fascinovaně se rozhlížel. Vypadalo to, že každým rohem už přeci musí být konec. Támhle za tím tmavěšedých kvádrem s nápisem zdravotní středisko přeci už musí být konec. Tam už přeci je louka a pak les. Když jsem ho obešel, stál jsem v další ulici mezi vysokými činžáky. Nemělo to smysl, tohle niky neskončí.
Otočil jsem se a zklamaně šel zpátky k autu. Hledal jsem živého tvora. Žije tu vůbec někdo? Nikoho jsem nepotkal, nezaslechl jsem zpěv jediného ptáka, nezabzučela kolem mě jediná moucha. Zkoumavě jsem se díval do oken, jestli nezahlédnu aspoň náznak života. Pohyb záclony, rozsvícené světlo, cokoli. Místo toho se na mě jen výsměšně zrcadlily šedivé mraky uhánějící po obloze. Pryč, napadlo mě. Jedna část mozku mě pudově hnala k autu, ale druhá se nedokázala odrthnout od tohohle neskutečného světa. Působil na mě tak zvráceně, že jsem se od té jeho ošklivosti a monotónnosti nemohl odpoutat. Byl jsem vězněm ve městě bez lidí, bez přírody, bez života. Byl jsem tu kromě zelenožluté trávy spálené od kyselých dešťu jediný živý tvor.
Pak jsem něco zaslechl. Zastavil jsem se snažil se zachytit ten zvuk znovu. Slyšel jsem jen hukot větru prohánějícího se mezi věžáky a tep vlastního srdce. Teď! Zase se to ozvalo. Když se vítr na chvíli utišil a začal vát z druhé strany, slyšel jsem zřetelně hudbu. Do slabé melodie kytary a flétny se mísila nezřetelná slova ženského zpěvu. Pokusil jsem se určit, odkud to přichází. Vydal jsem se směrem proti větru a hudba sílila. Obešel jsem jeden dům, pak druhý a ze slov se již staly zřetelné věty.
„Z půlnoci černá, hlupák čas, očima kouká, co nechce znát...“ zpíval dívčí hlas nesoucí se mezi paneláky. Přešel jsem malé prostranství a obešel další dům a otevřel se mi pohled na jednopatrovou budovu schovanou mezi věžáky. Byla to asi škola a na zahradě u jedné zdi bylo malé osvětlené podium. Na něm stála kapela šesti lidí a hráli píseň. Před nimi na trávě porůznu ve skupinkách sedělo asi dvacet lidí a poslouchali je. Když písnička skončila, zazněl potlesk.
Zpěvačka poděkovala a uvedla další skladbu. Znovu se rozezněla hudba a já jsem šel blíž. Došel jsem až ke kovovému plotu kolem školy a opřel se o něj. Zaposlouchal jsem se do přijemné melodie a nemohl uvěřit, že jsem jen pár bloků od místa, kde jsem si připadal úplně sám a opuštěný. Ta píseň měla takovou moc, že změnila neosobní šedou tvář okolo stojících domů a vtiskla jim teplý lidský nádech. Tady je život. Uprostřed toho nehostinného sídliště přecijen jsou lidé a co víc, baví se, zpívají a jsou šťastní. Byl to takový kontrast k zážitkům celého odpoledne, že jsem tomu skoro nemohl uvěřit. A přesto tu přede mnou ti lidé byli, viděl jsem je a slyšel jsem, jak tleskají kapele. Bezděky jsem taky zatleskal.
Jestliže jsem předtím nemohl odjet, protože mě město zajalo ve své podivné atmosféře, teď jsem už ani pryč nechtěl. Bylo mi krásně a chtěl jsem, aby to trvalo věčně. Byl jsem ale klidný, protože se zdálo, že koncert teprve začal a hned tak neskončí. Začal jsem se pohupovat v rytmu další písničky a uvelebil se na plotě.
Pak jsem si začal prohlížet lidi v publiku. Byli tu muži i ženy, děti se honily mezi hloučky dospělých. Zdálo se, že i do nich vlila hudba bezstarostnou náladu a vůbec si neuvědomovali nehostinné okolí. Dokonce i tráva na svahu byla svěží a zelená, jako by hudba měla nějaký léčivý účinek na prostředí kolem.
Nevím, jak dlouho jsem tam tak stál. Možná hodinu, možná déle. Když jsem se podíval na hodinky, bylo už po sedmé hodině a já si uvědomil, že musím jet dál. Ještě mě čekalo asi 80 kilometrů. Tak blízko k domovu jsem byl a přesto jsem se nacházel v naprosto odlišném a mě neznámém světě. Město už mě nemělo ve své moci, takže jsem vykročil zpět k autu.
Když jsem došel k prvnímu paneláku, ještě jsem se otočil a podíval se ke škole. Zrovna skončila další písnička a lidi tleskali. Pak světla nad podiem zablikala a zhasla. Nebyla ještě vůbec tma, jen jakési pološero, takže jsem zřetelně viděl, že na louce před podiem nikdo není. A přece tam před chvílí dvacet lidí teskalo kapele. I hudebníci byli pryč. Na vyvýšeném podiu zůstaly jen opuštěné reproduktory a reflektory na zdi.
Nevěřícně jsem hleděl na prázdné travnaté prostranstvé a holé podium. V hlavě mi vířily tisíce myšlenek. Jak je tohle možné? Vždyť jsem je viděl i slyšel. Dobře, kapela mohla hrát přes playback, ale publikum tleskalo! Děti běhaly kolem ostatních!
Rozbušilo se mi srdce a dostal jsem strach. Co to má znamenat? S pohledem upřeným na podium jsem došel zase k plotu a zkoumal travnatý svah. Nebylo vůbec poznat, že by tam před chvílí někdo byl. Ani tráva nebyla nikde pošlapaná. Došlo mi, že to musela být jen iluze. Jakýsi program pro zpříjemnění pobytu v tomhle vězení. Holografická projekce koncertu pro pobavení lidí a zmírnění nehostinnosti prostředí. Bylo to šílené. Jediná věc, která v celém tomhle městě měla nádech života byla umělá. Byl to technický výtvor stejně jako všechno okolo.
Otočil jsem se a rozběhl se zpátky. Musel jsem pryč. Neohlížel jsem se a doběhl k autu. Nastatoval jsem a rozjel se. Na křižovatce jsem ignoroval červenou, stejně jsem byl jediný, kdo jí projížděl. Podle ukazatelů jsem našel silnici vedoucí domů a ujížděl pryč.
Krajina se pomalu zase začala vracet k normálu. Cesta se vinula do kopců, na jejichž svazích rostly stromy, celé lesy stromů a mezi roztrhanými mraky konečně vysvitlo slunce. Na obloze jsem spatřil ptáky a na zeleném poli srny. Vracel jsem se zpátky do života.

---