Kluk a malinká hvězdička

Kluk a malinká hvězdička

         To, až se tak jednou budete procházet pod večerní oblohou a podíváte se nahoru, všimněte si jak každá z hvězdiček má své místo. A víte že to není jen tak, každá hvězdička má svůj úkol, který ji dává měsíček. On totiž běhá celé noci po nebi, nahlíží zleva, zprava, aby viděl do všech koutů, občas se schová za mráček, ale to jen aby si na chvíli odpočinul. Ono celou noc běhat po nebi a nezamhouřit na chvíli oko, není žádný med. No ale vás jistě zajímá jaké úkoly dává měsíček hvězdičkám? Protože na to měsíček sám nestačí, poví vždy hvězdičce, aby se dívala na místo, na které vidí nejlépe, a dávala na vše pozor. Je to lepší, měsíček už je starý chlapík s šedivými vousy a brýlemi, takhle si alespoň šetří zrak, když mu to hvězdičky vše vypoví než přejde noční oblohu. On musí vědět o všem, co se děje, je totiž strážcem noci.

         Jednou, když se zase procházel po obloze a říkal hvězdičkám kam se mají dívat, byla poblíž i malinká hvězdička a ta dostala za úkol dívat se na malý domeček pod lesem. Bydlel tam kluk s maminkou a tatínkem. Tatínek byl dřevorubec a uhlíř, měl na louce milíře na dřevěné uhlí, které vypadaly jako velké krtince. Kluk už trošku vyrostl a tak tatínkovi pomáhal. Trošku v lese se dřevem, a když bylo třeba jel i s koníkem, za kterého zapřáhl vozík, odvézt dřevěné uhlí do chalup pod strání u lesa. Jelikož začal podzim a pomalu se začínalo na večer topit, měl uhlíř práce docela hodně. Kluk den co den jezdil s koníkem po chalupách a mnohdy přijel taktak než vyšla první hvězdička. Přece jen by si chtěl raději hrát a tak se občas zastavil u chalupy s dětmi co hrály zrovna na slepou bábu nebo s kluky na louce proháněl po obloze draky. Byl to hodný kluk a věděl že tatínek na vše sám stačit nemůže, vždy si chvilku nechal pro hry a pak zase utíkal s koníkem o kus dál. Tam dostal od pasáčků pečenou bramboru, v cukrárně, kam se vždy těšil až pojede, zase cucšpalek a pár bonbónů do kapsy, jinde třeba teplou polévku pro zahřátí. Přece jen jak začínalo po strništích foukat a sluníčko přestávalo pálit, bylo už docela zima. Za lesem bylo ještě pár chalup a ty si kluk nechával na později, protože se mu samotnému na tu cestu moc nechtělo. Jenže tam se taky muselo. Tatínek mu jednou ráno naložil vozík, zapřáhl koníka, kluk mezi tím posnídal a jak dojedl tvarohovou buchtu, pár si jich ještě schoval do šátku na cestu a vyrazil. Zamával ještě od lesa mamince, co právě věšela prádlo, a vydal se po lesní cestě. Byl krásný den babího léta, podzim už stromy kolem cesty vybarvil do všech barev. Tam byla červená, kousek dál žlutá a jinde se už listí sneslo k zemi aby si stromeček odpočal. Tráva také bledla a studánku po cestě pomalu už přikrývalo to spadené listí. Kluk pozoroval chvíli stádo srnek, pojedl tvarohovou buchtu, napil se ze studánky, kterou od lístků očistil a jakmile se koník opodál napásl, pokračoval dál. Za lesem bydlela teta, první se zastavil u ostatních chaloupek a nakonec u ní. Teta na něj čekala s obědem, ale kluk dlouho nešel. Komu by se také chtělo pospíchat, sluníčko ještě dávalo svými paprsky poslední teplo a vše bylo tak hezké. Kluk došel k tetě odpoledne, rychle pojedl, za uhlí dostal nějakou výslužku a hned pospíchal domů. Bál se aby nepřišel za tmy. Jenže jak to tak bývá zastavil se ještě tam a tady a tuhle na pasece, až u studánky ho zastihla tma. Vyšly dokonce i hvězdičky a přímo nad hlavou měl tu, co na vše měla dávat pozor. Měsíček byl schovaný a tak byla v lese velká tma. Kluk cestu znal, ale nevěděl v té tmě kudy kam. Snad se i trochu bál, aby se neztratil, sedl si vedle studánky a rozplakal se. Malinká hvězdička ale vše viděla a že jí kluka bylo líto, řekla si že seskočí za ním a posvítí mu na cestu. Pustila se a padla dolů, kluk se podíval do studánky, co měla hladinu klidnou tak, že se v ní obloha i s hvězdami odrážela jako v zrcadle. A vidí jak padá hvězda, řekl si, kéž by mi tak mohla svítit taková hvězdička na cestu domů, maminka s tatínkem budou mít už starost. Jen co zdvihl oči, co nevidí, hvězdička dopadla tam, co byl ten nejměkčí mech. Přiběhl rychle k ní a usmál se a hvězdička se také usmála když viděla, jak kluk přestal plakat. Řekla mu, že ho viděla jak tu sedí a pláče, a tak se rozhodla, že mu posvítí na cestu. “Pověs si mě na proutek,” řekla… kluk ji zavěsil na lískový prut a ona svítila pěkně jako velký lampión. Došel s ní až na kraj lesa, kde už viděl svítit okýnka své chaloupky. Malinká hvězdička nejen že celou cestu pěkně svítila ale i hřála svými paprsky jako sluníčko, aby malému klukovi nebylo zima. Kluk si ji položil na dlaň, poděkoval, hvězdička se usmála a řekla, “teď natáhni ruku”, zazářila, natáhla paprsek tam, co se pustila a vyšplhala se po něm zpět. Kluk jí ze zezdola zamával a ona zazářila ještě jednou na pozdrav. Od té doby kluk věděl, že má svou hvězdičku, která na něj dává ze shora pozor. Každý máme svou hvězdičku, co nás hlídá.