Pochodeň

Pochodeň

Dostal jsem tu knížku jednoho zářijového odpoledne. Šel jsem po Třídě míru od Zelené brány jako spousty lidí, kteří využívaly slunečného dne a nakupovaly v pasážích a krámcích, procházely se pod stromy nebo se potkávaly s přáteli v kavárničkách a zahradních restauracích, chodníky byly plné, obchody narvané, lavičky obsazené. Chtěl jsem něco koupit, ale kvůli těm davům jsem si to nakonec rozmyslel, pomalu jsem šel na vlak a užíval si jeden z posledních teplých dnů. Dívky naposledy před zimními plískanicemi vytáhly ze skříní krátké sukně a přiléhavá trička, mladíci nagelovali vlasy, dámy v letech načesaly účesy a seriózní pánové oblékli džíny. Přehodil jsem si bundu přes rameno a věděl, že zanedlouho už krátké rukávy u košile nosit nebudu. V duchu jsem se usmál a vychutnával si tu chvíli v pozdně letním velkoměstě s magickým nazlátlým světlem a zvláštní melancholickou atmosférou.

Pomalu kráčela prostředkem chodníku, zdála se zamyšlená, ale pozorně si prohlížela všechny lidi, kolem kterých procházela, každému se podívala do očí a lehce se usmála. Všiml jsem si jí ve chvíli, kdy se mi zdálo, že ulici osvětlil paprsek světla. Tím světlem byla ona. Ztuhly mi nohy a nemohl jsem z ní spustit oči, kroky měřila s elegancí modelky, zářivé šaty s širokým dekoltem jí tančily těsně nad koleny a kolem krku jí vlál dlouhý barevný šátek. Téměř jsem nedýchal, protože takovouhle dámu jsem v Pardubicích v životě neviděl. Kolik jí může být? Snad pětadvacet? Zlaté a vlnité vlasy po ramena jí rámovaly souměrnou tvář a její živé oči se zájmem pozorovaly život kolem. V porovnání se světlem, které z ní vyzařovalo, se vše ostatní zdálo šedé, lidé, kteří jí spatřili, odvraceli tvář a věnovali se vlastním záležitostem, na koho se usmála, ten se zatvářil nevrle a všichni se jí uhýbali z cesty. Ale ona nedbala kyselých obličejů, nedeprimovali jí zasmušilí lidé, byla zamilovaná a neochvějně, s úsměvem, kráčela za svým cílem.

V tu chvíli se naše pohledy setkaly, byla jen deset metrů ode mě a každým krokem se blížila, chtěl jsem prchnout, schovat se, protože při pohledu na její krásu, radost a zamilovanost jsem se cítil ošklivý, smutný a nemilovaný, pomalu jsem udělal další krok vpřed, ale nespustil jsem z ní oči. A ona ze mě také ne, zastavilo se mi srdce, mířila rovnou ke mně. Lehce se usmála, takovým tím zvláštním úsměvem, jaký má Mona Lisa nebo Buddha na svých sochách, a už se zastavila přede mnou. Ucítil jsem vůni jejího parfému, všiml si jiskřiček světla v jejích vlasech, decentního make upu a jemné kůže v dekoltu. Ale nejvíc mě upoutaly její oči, nebyl v nich vůbec žádný strach, žádné váhání, žádné pochybnosti. A pak její ústa promluvila. Teda viděl jsem, jak se její rty pohybují, ale zvuk mi pronikal rovnou do mozku, jako bychom byli telepaticky propojeni. „Miluji Tě,“ říkal ten andělský hlas, „a proto Ti dávám tuto knihu.“ Až v tuhle chvíli jsem si uvědomil, že jí stále držela v ruce a teď mi jí podávala. Dlaně se mi okamžitě zpotily a můj mozek se snažil pochopit, co právě slyšel a co se právě děje. Najednou mi do vědomí vpadlo milion otázek, které jsem jí chtěl položit. Kdo jsi? Opravdu mě miluješ Proč? Co je to za knihu? Proč mi jí dáváš? Proč zrovna mě? Stále se na mě dívala neuvěřitelně zamilovaným pohledem, že jsem naprosto nebyl schopen slova. Absolutně nepochybovala o ničem, co se právě dělo, naprosto věřila, že si od ní dárek vezmu. Vztáhl jsem tedy aspoň ruku a knížku si vzal. „Dě..děkuji,“ vykoktal jsem ze sebe. „Já děkuji Tobě.“ Rozzářila se jako slunce a její úsměv byl plný radosti. Jakoby šibalsky na mě mrkla a kráčela ulicí dál, ztěžka jsem se otočil, ještě jsem zahlédl její krásné štíhlé nohy a pak mi zmizela v davu.

Mám za ní běžet? Proč mi řekla, že mě miluje a pak zmizí? Co když to byla dívka mých snů, ta, se kterou bych byl navždy šťastný a kterou bych vždycky miloval? Co když jsem měl jen jednu jedinou příležitost v životě jí potkat a ta mi právě teď uniká mezi prsty? Bezradně jsem stál na chodníku oslepen září, kterou jsem spatřil, a teprve teď si uvědomil, že mám v ruce knihu. Zvedl jsem jí blíž k očím a četl název - ČTYŘI DOHODY.

Byl to jen sen? Byl jsem snad oslněn silným podzimním sluncem? Točila se mi hlava, ztěžka jsem usedl na lavičku a poprvé otevřel tu knihu. Uvědomil jsem si, že to není obyčejná kniha, jaká se kupuje v knihkupectvích nebo půjčuje v knihovnách, jakých mám doma stovky. Její obal byl potrhaný a poslepovaný, stránky zažloutlé a ohmatané, určitě prošla stovkami rukou, přesto působila tak důvěrně, známě a osobně, jako deník nebo kronika. Na každé stránce, na každém volném místečku byl napsaný nějaký vzkaz, citát nebo básnička, byly tam stovky kresbiček a obrázků, jako když každý, kdo jí měl v rukou tam zanechal kousek svého já, stopu své duše.

Na předsádce byl rukou psaný text:

„Ahoj. Tahle knížka je dar. Ať se ti dostala do rukou jakýmkoliv způsobem, mělo se to tak stát. Přijmi prosím tento dárek s takovou radostí, s jakou byl dán. Tahle knížka putuje od člověka k člověku, jde z ruky do ruky a světlo v ní ukryté se šíří od srdce k srdci. Je to pochodeň, která nám svítí na cestu, která nás zahřívá, když trápí nás mráz, která zapaluje plamen lásky.

Má přítelkyně, můj příteli, teď tu pochodeň držíš v rukou ty a jen na tobě záleží, co s ní uděláš. Přeji ti, ať ti posvítí v temnotách, ať tě zahřeje, ať zažehne plamínek lásky v tvém srdci tak, jako ho zažehla v mém.

Tahle knížka mě uchvátila, je prostoupena moudrostí, soucitem a láskou a protože věřím, že moudrost, soucit a láska by měly být dávány plnými hrstmi, dávám ti tuto knihu. Přečti jí s radostí a tak jak ti byla dána, daruj jí prosím dál, aby tu lásku poznali všichni lidi na planetě Zemi. Můžeš jí dát příteli nebo někomu na ulici nebo jí nechat na zastávce autobusu. Vím, že se zase dostane do správných rukou. Věřím, že tahle pochodeň neuhasne.“

Viděl jsem svět rozmazaně, protože jsem měl oči plné slz, po těle mi přejel mráz, ale zimou to nebylo. Bylo to, jako by do mě proudila neznámá energie a zasahovala každou jednotlivou buňku mého těla, v každé buňce zažehla jiskru, která zapálila sousední buňky a ten požár se šířil, až zachvátil nohy, ruce, tělo i hlavu. S každým nádechem ten oheň sílil a jeho teplo bylo stále příjemnější a příjemnější. Ta energie byla láska, kterou ve mně zažehla dívka s knihou. Kdo to jen byl? Snad anděl lásky, který sestoupil do ulic Pardubic? Láska bylo to světlo, co z ní zářilo, to lásku posílala svým pohledem do srdcí každého, koho potkala a láska bylo to, co jsem od ní dostal já.

Knihu jsem začal číst už cestou vlakem, pak jsem jí četl celé odpoledne, celý večer a celou noc a když jsem nad ránem usínal, obklopovalo mě světlo a láska.

Druhý den jsem chodil ulicemi města a doufal, že tu dívku znovu potkám, ale má naděje byla marná. Potkával jsem jen zachmuřené tváře a lidi, ze kterých šel jen chlad a lhostejnost, jako z drobného deště, který vystřídal slunce. Smutný jsem jel domů a nemohl zapomenout na záři, která z ní vycházela. Když jsem zavřel oči a vzpomněl si na ní, viděl jsem sloup světla, který jí dopadal na hlavu a ramena, jakoby byla propojena přímo s nebem, a v jejím srdci žhnul oheň, který zapaloval srdce ostatních. Ale dnes vypadala Třída Míru tak, jako by tam včera nikdo takový nebyl, z nikoho žádná láska nesálala. Byla snad její mise neúspěšná nebo marná?

 „Miluji Tě!!!“ ta slova jsem slyšel i ve snu. Použila svá slova k šíření světla a lásky, ale já přesto cítil bolest. Co měla na mysli, když mi to říkala? Jaká domněnka byla v její mysli? Možná to nemělo se mnou nic společného a jen udělala to první, co jí napadlo. Mohla mi říct „Nenávidím Tě.“ A mělo by to se mnou stejně málo společného jako slova o lásce. Ona nemluvila o mě, ale o sobě.

Dlouho jsem přemýšlel nad tím magickým setkáním a nevymyslel nic. Bylo to jen deset vteřin v mém životě a ona mi řekla jen deset slov. Byla to chvíle, která nešla pochopit rozumem, zde má inteligence byla k ničemu a mysl neměla nad čím přemýšlet.

Zachránily mě Čtyři dohody, nakonec jsem v nich našel všechny odpovědi na své otázky. Už nikdy nezjistím, co si ta dívka myslela, nikdy se jí na to nebudu moci zeptat. Přesto mi v jedné větě řekla nejjasněji jak dovedla, co ke mně cítí. A bolest ze ztráty zmizela, neberu si to osobně, protože vše, jak setkání, tak její slova a odchod, vycházelo z jejich snů. A udělala to tím nejlepším způsobem, jakým uměla. Ona žila Čtyřmi dohodami. To setkání bylo ŽIVOTEM, jak jejím, tak mým.

Další den jsem šel opět po ulici, už jsem jí nehledal, ale snažil jsem se dívat na lidi kolem sebe jejíma očima. Matka s dítětem spěchající na autobus, určitě má srdce plné lásky, přes hradbu starostí, které kolem sebe vytvářela, jsem uviděl ten plamen. Muž s holí sehnutý pod tíhou nemoci uhnul před mým pohledem, ale já i za černým strachem uviděl neuhasínající oheň. Dvě dívky v bokovkách byly zahalené závojem lhostejnosti, který jen stěží zakrýval ten žár. Musel jsem se usmívat nad tou špatně maskovanou láskou, jak se každý marně snaží skrýt ten oheň v srdci, jak se všichni snaží zapomenout, že oni jsou tím světlem. Kráčel jsem ulicí a na každého se usmál a byly mi k smíchu kyselé obličeje těch, kteří uhýbali pohledem. Cítil jsem, jak hledají lásku a přitom nevědí, že jí mají ve svých srdcích, tak jako jí ve svém srdci mám já.

A pak jsem si všiml té dívky, stála na kraji chodníku a nevěřícně na mě koukala. Neměla na sobě žádný elegantní model, její vlasy byly zplihlé a tvář nenalíčená, ale její oči spatřily něco, co v životě ne. Dívala se na mě jako bych spadl z Marsu. Hledal jsem v mysli nějakou myšlenku, ale žádnou jsem nenašel a jediný pocit, který jsem měl, byla láska. Zastavil jsem se před tou dívkou a řekl: „Miluji Tě.“ Zatajila dech a já se usmál tím zvláštním úsměvem, který mají lidí, kteří vědí. „a proto Ti dávám tuto knihu.“

Čtyři dohody

(podle Dona Miguela Ruize)

Hovořím jako osobnost. Říkám jen to, co si myslím. Vyhýbám se užívání slova proti sobě nebo k pomlouvání druhých.Užívám sílu slova ve jménu pravdy a lásky

Nikdo nedělá nic kvůli mně. Co druzí říkají a dělají je projevem jejich vlastní situace a snů. Jsem imunní proti názorům a činům druhých a nestávám se obětí zbytečného utrpení

Nalézám odvahu klást otázky a vyjádřit, co skutečně chci. Komunikuji s ostatními tak jasně, jak jenom dovedu, abychom se vyhnuli nedorozuměním, smutku a dramatům.

Moje činnost se mění od okamžiku k okamžiku, vypadá jinak, když jsem nemocný, než když jsem zdraví. Dělám však za všech okolností vše, jak nejlépe dovedu, a vyhýbám se zbytečným soudům a lítosti