Pokr archaismus II.

Přes zimu až
do jara,
co před náma
a co už
za náma.
Přes zimu až k padlým májům,
mráz
pokořil hanu,
osud spřádá naše těla,
jablko od stromu nepadá,
nepadá do anděla,
ale přesto tě mám
bez neřestí,
čistě,
jen kousek čela
z pod peřiny čouhá,
to jistě bude
touha nahatá.

V plechovkách z Nerezu
zavařuju každý den,
ve vzpomínkách uskladněn
kompot ze tvých úsměvů.

St. Město – Otrokovice, rohlík – desetník,
zaťaté sanice, banány – hranice,
pralinky maminky, divadlo – zapadlo,
svíčky na hrob, klíčky do rukou
a je to všechno
za 2 kila naší duše.
Na druhou.


Únor. Měsíc nadějí,
malá vločka uprostřed sněhu,
přístav na dně oceánu,
včelí plástev vytažená k ránu,
roztrhaná
v Pánu. Svatá.

Nejedno spojení
ve dví, nejedno
zatmění, i když už
nespíš.
S tebou spojen, lásko,
navždycky, dupačky a drobné střevíčky
v botníku, čepičky a jen máslo
na chleba
se solí.


Tak byla splozena
má dcera.
Malá, krásná, nevinná,
nicotný uzlík
čehosi hladkého, tušeného,
pod kůží vznešeného
břicha mé prvorodičky
milované.
(Klepu na ni často dechem, ať spí sladce,
pokryta mechem
v nemělké dutině
tichého vnitřního
okololesa).



85. narození 20. století za rohem
a my jsme
tři.

---