Písmák KŘIČÍM
možná jsem slepá
ale ti
kteří mi otevírají oči
jsou hluší.
moje malé soukromé štěstí
setkáme se u potoka pak vyšplháme na nejvyšší věž a po klouzačce dolů když nám zavřou kostel budu bušit na dveře aspoň minutu koupím čokoládovou palačinku a dám ti kousnout a málem nás zajede autobus na vélikánském náměstí zavoní voda spadneme z dvoukola a budeme se stejně jako všichni popadat za břicha a až se setmí uroním slzu kvůli visící slečně a ty se budeš usmívat bílý jako nevěsta a v čajovně si řeknem že jsme neskutečně hodní
moje štěstí je jednoduchá věc
víš.
překřičet ticho
říkám všechny ty hlouposti bez kterých bys byl šťastnější
a o nás smutných mlčím
(protože)
nevěřím
všední
proč se jen divíš.
když odcházím
do dalšího rána
do prázdna
červeně viděti
nemůžeme se hnout
(ani ohlédnout)
potichu
přišly záplavy
průměrně růžová budoucnost
jaké to bude
po boku MUŽE
vážit si ho
žít (jeho) život
čekáním...
svět se stal novým
proto se asi
díváme zle
máš zelenkavé oči
PRO VÁS
no jo
chtěla jsem napsatněco originálního
ale znáte to
tohle nebude dost vtipné
pořád stejně zle
čekám že se zeptáš
ráda ti odpovím
(na cokoli)
a nevadí mi
už střízlivá báseň
osleplá štěstím
po mapě zad
kroužím a
slétám
rodinná vánoční idyla
maminka roztlouká
voňavé koření
vhrníčku po babičce
tluče
na dotek
směšná si představuju
tvé boky
vlnící se potoky
jak
pokus o diskuzi...o skoropannách (snad)
co podle vás znamená pojem skoropanny. (nebo jakýkoli jiný pojem:-))
moderní děvče
jedenáct. těžce zachraptěla, její jazyk přilepený k naprosto vyschlému hornímu patru se s notnou dávkou bolesti pohnul. sušák. v momentě, kdy se dostala do sedu, spatřila na polštáři jakési duhové šmouhy, takže poměrně rychle usoudila, že by se mohlo jednat o část včerejšího make-upu, druhá část na tváři vytvořila zcela neznámý obličej… (promnutí očí plných ztvrdlé řaseny) uááá.
kubíkova dušičková
jsi jediný komu
nosím květiny
mlčíme spolu
často
NEVELKÁ
celé dlouhé noci hledala
v předklonu
stopy po něžnosti
upocená uhlazená
(ne)odpustit
nechci se tě věčně ptát
jen téci budujako řeka
jež pojí se u našich vrat
. pak:
zhrzeným milenkám...tedy nám!
nevím, co je větší lež:
to že už tě nemiluju
nebo že mě miluješ.
jak to je
prázdná jsem nádobka
dýchám tak nesmělá
asi jsem někde cestou umřela
nevím co se mi stalo
milému
vidíš, už zase ti rozkvetly oči
čisté pramenynoci,
hladily by mě jemně
kdyby alespoň jednou vykvetly
má nálada
Ve dne jsmedva slepí
v noci chceme hořet
až k smíchu
snad pro jiné
každou noc
lížeme si čerstvé rány
šelmičky němé
ještě slepé
vzpomínka uvadá ve vlasech
omlouvám se
od počátku jsem hledala toho lepšího
vdiskuzích, vmilování
NETEBE
a nebyla jsem to nakonec já