Ráno

     Ráno jsem našla svojí postel prázdnou. Tak mě zajímá, kde jsem to vlastně spala? S dekou pod paží a polštářem u ucha stojím a koukám na studenou postel. Vím, že večer jsem si lehala, ale bylo to sem? Snažím se si vzpomenout...

     Aha, už to mám, ve snu jsem odešla pryč, nikdo mě nečekal, nikomu jsem nechyběla, jenom ta postel se asi cítila smutná, protože jsem jí byla nevěrná. Pamatuju si na tu procházku v tmavém jezeře, bosé nohy se mazlily s pískem, bylo to nádherné. A vůně noci mi utkvěla v paměti, taková ta nevtíravá, jemná atmosféra klidu, to je můj svět.

    Vstáváš? zakřičí na mě máma a já pomalu otevřu oči. Postel je pořád prázdná a já, schoulená do kočičího klubíčka, laskám svoje vlasy a moje nohy si hrají s pískem. Kalná voda propouští jemné paprsky slunce, které mě objímají, hladí a vzrušují. Dotyk něhy je tak milý, po ránu to tak mám ráda... Nějak se mi nechce vstát z postele, chtěla bych tak ležet celou dobu, ale ne, já vlastně v posteli nejsem... Pak ale - kde to jsem?

     Písek pod nohama se změní v bahno a já klesám hlouběji a hlouběji, nemůžu udržet rovnováhu, asi každou chvíli spadnu a utopím se, ale to nechci, kde je teď to sluníčko, co mě hřálo? Už neslyším mámy hlas, jak mě netrpělivě volá, necítím, jak se mnou cloumá, jak první její slza spadne na moji tvář. Vidím ji nějak matně, mami, nebreč, volám na ni a už se zase usmívám, chci jí pohladit a v tu chvíli na její tvář dopadne první raní paprsek...