Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seRozmluva očima 4
21. 10. 2005
1
1
5539
Autor
Milly
21.10.2005 teď ještě přidávám z druhého dne- "O Tygřici a Slonu"- bylo mi razeno, když mám nějaký zvíře na 1. místě svý charakteristiky (1 takovej systém...) představit si, že jsem tím zvířetem. Tak jsem to zkusila a vylezlo mi tohle..........
Dnes večer po dlouhé době mířím se svým partnerem V. do čajovny. Usazujeme se na místečku, mlčí a já se cítím odmítaná, tak ho šimrám pírkem, aby dostal lepší náladu, usmívá se trošku a zas neraguje, pak tam taky jen tak sedím. Motá se mi hlava, lehám jsem si na polštáře a zavírám oči. Začíná mě hladit- po hlavě, zádech,... Je to úplně neskutečný, když se prsty jemně dotýká mé šíje. Přijde mi, že mě už dlouho nikdo nehladil, bojím se, že s tím přestane. Hledím nahoru na něj- sedícího- má ve tváři něhu. Popíjíme jsme bílý čaj na uvolnění. Mám dojem, že je vzácný, první doušek..-a už jsem zklamaná- vždyť to chutná jak tráva! Další šálek pro změnu hořkne na jazyku.
Cítím takové souznění a citlivost jako vždy, když jsme spolu v čajovně- to samé, co poprvé před dvěma lety. Říkám to, také promlouvá- tvrdě, v kontrastu k jeho milému pohledu a něžnýma rukám. Můj hlas zní při tom tak jemňoulince. Je mi špatně ze zvuku hlasů.
Stále mě hladí a mně náhle začíná něco tlačit vpravo na čele- pocíťuji svíravou bolest, drží mou hlavu v dlaních a hladí ji, pak se mi začíná zvedat žaludek.
Motá se mi hlava.
Pomalu se zvedám, procházím hordou hlučících a zas po dlouhé době medituju na záchodě- vnímám jednotlivé pohyby.Působí mi to velkou radost. Další procházka- rychlý průchod mezi žvanily..
Volným krokem opouštím čajovnu. Pokouším se dohnat rychle kráčejícího V., však nedaří se mi přimět nohy k poslušnosti. V ústech se usazuje oříškově nasládlá chuť. Sleduji černobílou kostičkovanou dlažbu, očima se vyhýbám lidem, světlům, výkladům... Nejraději bych zavřela oči i uši a utišila proud přibývajících myšlenek.
V metru ho objímám, zpívá. Ustupuji s přáním ticha. Říkám, že už neumím psát. Vždy po návratu z čajovny jsem psávala básně a najednou nemám navzdory síle svých pocitů slova. Prý mám napsat to. Odporuji, že v tom případě nebude mít mé dílo žádnou uměleckou hodnotu. Přijíždí vlak.
Pravím, že chci být sama. Prosazuje, že pojede k nám se slovy, že půjde hned spát, nechá mě psát, chce být se mnou.... Mlčím. Snažím se potlačit vzrůstající pocit nevole a nezačít ho vystrkovat z vagónu.
Cestu vykonávám v tichosti a se zavřenýma očima. Po výstupu z metra se lekám, že odjel, a pak s lítostí zjišťuju, že čeká na tý samý zastávce, co já. Nastupuju do jiný části autobusu, co nejdál od něj, myšlenky letí a cesta se vleče.
Vynořuju se doma a šourám se mrazivou nocí. Jde kdesi daleko přede mnou. Snažím se nemyslet na něj a soustředit se na svůj vzácný stav citlivosti pochycený v čajovně. Třesou se mi nohy a zvedá se mi žaludek. Držím pozornost na chůzi.
Rychle dávám pusu "svému" ořešáku. Máma mi vyčítá, že jdu pozdě. Je mi divně citlivě, zvedá se mi žaludek, skrývám se v koupelně, v předsíni, kde nikdo není a píšu. Máma zas začíná, že nic nedělám ani poté, co jsem už konečně doma. Odpovídám, že jo, že jsem hrozně zlá a sobecká, ať mě už nechá bejt. Pořád kašle, je jí špatně, mně je zle z nás obou. Nesnesu kolem sebe lidi. Nevyznám se v sobě- vím jen, že přesně takový stav mívám po delší meditaci samatha (a po návratu z čajovny): touhu po klidu a tichu, bouřící se žaludek při jakýchkoliv rušivých podnětech.
V. v mým pokoji medituje v sedě. Mně kručí v břiše, jím.
Ukládám dědu na noc, moc nevímám, co se děje, ani mě jeho pomalost neštve jako jindy.
Chci psát, nevidím, hádám se s V. Křik. Bolest. Jak to, že on má klid, kdy chce a já ne? Prý jsem to řekla pozdě- vskutku- jen 10 minut poté, co jsem to po při odchodu z čajovny zjistila... Nenechám si ubližovat- fyzicky ani psychicky. Mám pocit, že neumím už vůbec psát. Píšu při svíčkách. Je mi těžko. Konečně spí a já ve svém zájmu odolávám touze vlýzt za ním do postele. Jdu spát do rozkládacího křesla.
"O Tygřici a Slonu"
Tygřice je po návštěvě čarovné studánky zmámená jejím kouzlem- hodně citlivá, každý podnět ji vyruší z jejího klidu, touží po samotě v teritoriu, které nyní sdílí do určité míry se Slonem, jež však stále považuje za své. Nabízí Slonu vodu, jež má s sebou, aby k ní nemusel jít. On ale trvá na návštěvě, chce být s ní a vzít si tam vlastní vodu.
Rozladěná Tygřice zavírá oči a od tohoto okamžiku ignoruje jeho přítomnost. Slon se nenechává odradit mlčením, běží na její území. Tygřice, sotva pletouc tlapami, míří pomalu za ním.
Doma chce klid k lovu, toho se jí přes předchozí ujišťování nedostává. Vrčí na toho nezvaného tvora. Ten začíná troubit, načež Tygřice přidává na intenzitě projevu. Slon reaguje odporem a blokuje její nouzové řešení situace. Tygřice se naň plna vzteku a zoufalství vrhá , ustupuje, Slon ji bodá svými kly, Tygřice se s pomocí svých zbraní se zařváním vymaňuje z obtížné situace, utíká na klidné místo. Tam kňučí, vrčí a líže si rány utržené v boji.
Po chvíli se potichu vplíží zpět. Slon jí mává chobotem na pozdrav, Tygřice mlčí, doufajíc, že tak už nedojde k žádným jeho útokům a ona se konečně dočká vytouženého klidu.
Slon usíná na tygřím místě, Tygřice loví, poté nasycená sama uléhá do náhradního pelechu.
Ráno ze zvyku vztáhne tlapy po Slonu a už se válí ta dvě hebká toužící těla po trávě. Však, ejhle! Slon se ozývá... Ne, ne, NE! Tygřice se nemá za co omlouvat to Slon! Vrčí, Slon troubí, dupe po ní, zamáčkne nebohou málem až do země. Tygřice brání svou svobodu a tělo před nepřátelskými kly a sloníma nohama, jež na ni opět útočí. Snaží se uniknout, chrčí, řve, zatíná v zoufalém boji zub i dráp....., osvobozuje se po urputném boji ze sevření..., ještě jednou zavrčí......
Utíká a lehá si na klidnější místo, do vzdáleného kouta. Je příliš rozrušena na to, aby usnula. Jen tiše odpočívá, doufajíc, že ji nechá to zvíře být. Přichází slon, cosi už poměrně klidným tónem vytrubuje a jemně se dotýká tygřích tlap těmi svými. Tygřice leží v touze po klidu stočena do klubíčka, tiše, tělo napjaté- připravena kdykoliv se začít bránit. Poté, co je nazvána hyenou, ucpává si uši a v tu chvíli se na ni Slon opět vrhá. Tygřice dává do odražení útoku tentokrát dost svých sil- řve, kope, kouše.. Pté, co se jí podaří vymanit se ze # sevření, Slon opět utíká pryč, ona jen vyčerpaně oddychuje, vnímá bolavé tlapy a svůj těžký dech.
Tygřice opět obviňována. Brání se argumenty, že sem Slon nepotřeboval- trávu, kvůli které přišel, si mohl naškubat při své předchozí návštěvě. Slon pobíhá tam a zpět. Navrhuje, že Tygřici, je- li to jejím přáním, opustí. Tygřice mlčí. Slon opouští hranice teritoria.
Tygřice zůstává vyčerpaně ležet v onom pelechu v koutě, s pálícím krkem, bolestí na hrudi, v tlapách, v břiše i uvnitř sebe.
1 názor
Nepřívětivá? Na tebe?? Nevšimla jsem si.. :o)
Napadá mě jen, že to někdy vypadá, že něco dělám, ale přitom mi to ve skutečnosti často nejde..... dělat se sebou něco novýho a přestat se starými zlozvyky.
Jinak stačí. :-)
petr(angel)
11. 09. 2006
už jdu...... jen jsem čekala na Tvý kritiky..... :-)
Hm... hlavně když je člověk sprostej na sebe, tak to kazí...:-) (a nejde o sprostý slova, ale o významy).
Já to myslela tak, jako za co mě můžeš obdivovat, když o mně nic nevíš- tak..... :-) (ale třeba jsem zas na sebe sprostá v tomhle).
petr(angel)
11. 09. 2006
Děkuju.
Umíš krásně filozofovat..... :-) Hmm, mně to taky jde, ale jen když jde o někoho jinýho, než o mně--- :-))
Děkuju. asi si to budu číst dost často........ ale stejně mě neznáš.............- ani nevíš, co dělám teď za ... (nebudu sprostá). :-)
Jo, to o změně vím- změna je těžká... naštěstí nemám kamarády, co by mě v tom drželi...
petr(angel)
11. 09. 2006
"Stačí" se přijmout? Nedělej si legraci- to je přece to nejtěžší...... :-))
UFFF, právě jsem tady byla a říkala si, že jestli si to nepřečteš, dám ti avízo.. a jen odsud vylezu, vidím kritiku..... :-)).
Když jsem to psala, psala jsem to, jak jsem cítila já- mysím, že kdybych myslela při psaní na čtenáře, nebude to už tak autentický. Díky za radu, ale pokud ještě někdy něco napíšu, tak jen podle sebe....
Hahah, kdybych měla čekat, až si v soběudělám pořádek, tak nevím, jestli by se Písmák dočkal ještě nějakýho textu..... :-))
K obsahu :-) : tady doslova zírám.......- jak ses trefil- Ty jsi asi fakt znalec..... Já to teď po sobě sice nečetla, ale píšeš přesně o tom, co mě trápí nejvíc (zvlášť akutně v posledních dnech).
Mám čím dál tím silnější pocit, že toho mám s tou Tvou Helenkou dost společného.. ;-).
Je to dost těžký, víš.
Na čaj s Tebou zajdu ráda. :-)
Díky moc za kritiku i za ten zbytek- líbí se mi moc, jak podrobně hodnotíš a popisuješ.
petr(angel)
11. 09. 2006
ta prvni je hodne zajimava. nejsem na takoveto psani zvykly, takze ji nebudu komentovat po jine nez pocitove strance. takze pocit:: duverne, melancholicke, teskne
tak jsem přeřadila kategorii, abych mohla si sem dát názory, co mi přišly.... :-)
Milly
tak jsem ráda za Tvůj zájem- vůbec.........., že to čteš, i bez literární hodnoty.......... :-)
> Od: Vella, 21.10.05 13:33
> Je fakt, že jsem si původně myslela, že jsi asi těhotná, jak jsi psala o té náladě a tak... pak mi to došlo, když jsem četla dál.
>
> Já vím, někdy je těžké...
>
> > Od: Milly, 21.10.05 10:41
> > tak já mu pošlu zprávu, je to docela tak, že on na sebe nenechá vrčet a já zas po sobě nenechám dupat a tak pořád dokola- čili to vypadá bezvýchodně. Díky.
> >
> > > Od: Vella, 21.10.05 09:34
> > > Jsou zvláštní časy, někdy... :-) Pozdravuj V... Ať je jakkoli. > Od díla: Rozmluva očima 4
21.10.05 17:34 Kovi
holka, to je masakr! evidentně by ses měla na všechno honem rychle vysrat... jestliže už ti ani meditace nepomáhaj jako dřív, tak budeš muset najít jinou cestu, jak se dát dohromady... a s tím psaním? to si nedělej vůbec hlavu, všechno nejde lámat přes koleno - já nepsala 4 roky - někdy to prostě nejde a pak to najednou zas přijde samo a ty to můžeš jen s otevřenou náručí uvítat...
přeju ti, aby ses tolik netrápila věcmi, které stejně těžko ovlivníš - jsou situace, které je lepší přijmout takové jaké jsou...
jsem s tebou... hlavu vzhůru :-) není ti teď lépe, když víš, že na tebe někdo myslí? určitě aspoň malilinko...
měj se krásně! a napiš! REN!
01.11.05 20:43 Lightworker
Hele, to je dobrý. Není to sice báseň, ale má to jiskru. Je to pravdivý. Je to Život sám.