Od zítřka nemluvím

Alice byla vychována ve velice přísné rodině. „Nemluv, když nejsi tázána“, říkával její tatínek. U oběda nesměla říct ani slovo. Před návštěvou nemohla vyslovit nic nevhodného, raději tedy nemluvila vůbec. Stala se z ní velice málomluvná dívka. Bohužel, když se vdala a narodila se jí dcerka, začala ji vychovávat stejně. To mělo na dítě neblahý dopad. Rodiče ho stále okřikovali, aby nic neříkalo, naučilo se velmi pozdě mluvit a když něco říkalo, tak jen v krátkých a holých větách. Každopádně, malá Helenka vyrostla a dostala se do věku, kdy děti rády protestují proti svým rodičům. Jednou se sešli u nedělního oběda na návštěvě u babičky a dědečka. Upjatá babička se začala rozčilovat, jak jsou dnešní mladí lidé zkažení, neumějí se chovat a nic je nezajímá. V Heleně vřela krev a najednou vykřikla: „Tak to ale vůbec není!“ Dědeček zrudl a vykřikl také: „U jídla se nemluví! Kdo ti vůbec dovolil mluvit!“, nadechoval se, že ještě něco dodá, ale Helena klidně řekla: „Dobře, od zítřka nemluvím.“ A tak přestala mluvit. Rodiče jí to týden tolerovali, pak jim to přišlo už divné, volali jim dokonce i ze školy, co se Helence stalo, že neodpovídá na otázky. Alice začínala být vystrašená, vzala Helenu k psychologovi, ale ta už nikdy nepromluvila...