Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seZtraceni mezi sebou
23. 10. 2005
2
0
1611
Autor
dusk
K nejvýznačnějším osobnostem zabývajícím se tímto tématem řadíme mimo jiné Kafku, Sartra či Becketta. Každý z nich po sobě zanechal dodnes živé a aktuální dílo, jež nám danou problematiku nastiňuje, avšak východisko nenachází. O čem je řeč? Nepřipadali jste si někdy doslova ztracení ve světě, osamělí mezi ostatními lidmi, nepochopení a zbyteční? Zamýšleli jste se někdy, jaký má vaše existence (má-li vůbec) smysl? Pokud ne, tak vám gratuluji. Pokud ano, pak s vámi soucítím.
Člověk je, jak známo, tvor společenský, avšak především je velký egoista. Nechci nijak moralizovat, ale ať se nám to líbí nebo ne, každý považuje sebe za hlavní postavu celého bytí, každý se prokousává svým životem. Přátelství a láska jsou krásné a ušlechtilé city, nicméně nezapomínejme, že v prvé řadě uspokojují nás samotné. Hledáme někoho, kdo nás bude mít rád, s kým nám bude dobře, kdo nám bude oporou v těžkých chvílích. Existencialistická filozofie natvrdo a bez servítků hlásá, že ve společenském styku se jen snažíme zapomenout na nevyhnutelnost nicoty a smrti. Ponecháme-li stranou křesťanské teze, jedná se jistě o značně pesimistické a bezvýchodné stanovisko, které se mnozí zdráhají přijmout. Popřít odcizení jedince v soudobé společnosti a celkovou odlidštěnost moderní doby však nelze.
Ohromný technický pokrok, jenž jsme ve dvacátém století učinili, nám sice umožňuje komunikovat spolu na dálku a být prakticky v neustálém kontaktu, ovšem mezilidské vztahy to nijak neposílilo, spíše naopak. Jelikož nemáme čas se s dotyčným osobně setkat, pošleme mu vše řešící krátkou a stručnou SMS. A ruku na srdce, kdo si dnes dokáže život bez mobilního telefonu představit? Pomalu ale jistě jsme se stali otroky vlastních vymožeností, jež
při vší dobré vůli nemohou zprostředkovat opravdové a vřelé city. Spěcháme, ustavičně se za něčím pachtíme, máme plnou hlavu starostí, a tím se navzájem odcizujeme. Do našich životů se vkrádá stereotyp a mizí upřímné projevy sounáležitosti a porozumění. Potřásáme si rukama s přáním všeho nejlepšího, což bereme jako zažitou sociální konvenci. Svěřujeme se druhým se svými starostmi, toužíme být pochopeni a litováni, ale sami nedokážeme doopravdy naslouchat. Snažíme se jednat správně podle obecně daných pravidel, často však nikoliv z vlastní iniciativy a dobré vůle, nýbrž pro uspokojení svého svědomí a jakéhosi splnění závazků vůči morálním normám společnosti. Jde nám hlavně o to, aby o nás ostatní měli co nejlepší mínění.
Pokud se v novinách či televizních zprávách setkáme s tragickou událostí, povzdychneme si „To je hrůza“, a zpravidla se snažíme na ni více nemyslet. Ve skrytu duše jsme vlastně rádi, že se nic nepřihodilo nám či našim blízkým. Oběti terorismu, válek a katastrof vnímáme jako statistické údaje, ve své anonymitě se nás v podstatě netýkající. Samozřejmě že nejde soucítit s celým lidstvem, ale je alarmující, že v nás každodenní příliv násilí a utrpení vyvolává paradoxně čím dál větší otupělost a apatii, což se posléze nepochybně promítá i do běžných vztahů.
Určitě se najde celá řada pravých a nefalšovaných milenců, kamarádů a přátel, nicméně zejména z lásky se v poslední době v hojné míře stává módní trend, navíc masivně podporovaný (jako ostatně každý trend) všemožným bulvárním tiskem. Čteme, kdo s kým chodí, kdo se s kým rozešel, kdo komu koho přebral atd. Toto extrémní degradování a zvulgarizování lidských citů má za následek jen další rozpad hodnot. Povážlivě vysoké procento uzavřených manželství končí rozvodem, a tak partneři ani nemají potřebu se do něčeho podobného pouštět, čímž se tradiční model rodiny nezadržitelně hroutí. Vůbec si nemyslím, že by dva lidé potřebovali úřední potvrzení na společné soužití a výchovu dětí, nešťastné jsou však příčiny, jež k tomuto faktu vedou.
Existuje nějaká správná volba, návod jak žít? Pošetilá myšlenka. Můžeme se pouze pokoušet o naplnění našich představ ideálního života. Ty jsou pochopitelně čistě individuální, jenom konec je u všech předem jasný.
Člověk je, jak známo, tvor společenský, avšak především je velký egoista. Nechci nijak moralizovat, ale ať se nám to líbí nebo ne, každý považuje sebe za hlavní postavu celého bytí, každý se prokousává svým životem. Přátelství a láska jsou krásné a ušlechtilé city, nicméně nezapomínejme, že v prvé řadě uspokojují nás samotné. Hledáme někoho, kdo nás bude mít rád, s kým nám bude dobře, kdo nám bude oporou v těžkých chvílích. Existencialistická filozofie natvrdo a bez servítků hlásá, že ve společenském styku se jen snažíme zapomenout na nevyhnutelnost nicoty a smrti. Ponecháme-li stranou křesťanské teze, jedná se jistě o značně pesimistické a bezvýchodné stanovisko, které se mnozí zdráhají přijmout. Popřít odcizení jedince v soudobé společnosti a celkovou odlidštěnost moderní doby však nelze.
Ohromný technický pokrok, jenž jsme ve dvacátém století učinili, nám sice umožňuje komunikovat spolu na dálku a být prakticky v neustálém kontaktu, ovšem mezilidské vztahy to nijak neposílilo, spíše naopak. Jelikož nemáme čas se s dotyčným osobně setkat, pošleme mu vše řešící krátkou a stručnou SMS. A ruku na srdce, kdo si dnes dokáže život bez mobilního telefonu představit? Pomalu ale jistě jsme se stali otroky vlastních vymožeností, jež
při vší dobré vůli nemohou zprostředkovat opravdové a vřelé city. Spěcháme, ustavičně se za něčím pachtíme, máme plnou hlavu starostí, a tím se navzájem odcizujeme. Do našich životů se vkrádá stereotyp a mizí upřímné projevy sounáležitosti a porozumění. Potřásáme si rukama s přáním všeho nejlepšího, což bereme jako zažitou sociální konvenci. Svěřujeme se druhým se svými starostmi, toužíme být pochopeni a litováni, ale sami nedokážeme doopravdy naslouchat. Snažíme se jednat správně podle obecně daných pravidel, často však nikoliv z vlastní iniciativy a dobré vůle, nýbrž pro uspokojení svého svědomí a jakéhosi splnění závazků vůči morálním normám společnosti. Jde nám hlavně o to, aby o nás ostatní měli co nejlepší mínění.
Pokud se v novinách či televizních zprávách setkáme s tragickou událostí, povzdychneme si „To je hrůza“, a zpravidla se snažíme na ni více nemyslet. Ve skrytu duše jsme vlastně rádi, že se nic nepřihodilo nám či našim blízkým. Oběti terorismu, válek a katastrof vnímáme jako statistické údaje, ve své anonymitě se nás v podstatě netýkající. Samozřejmě že nejde soucítit s celým lidstvem, ale je alarmující, že v nás každodenní příliv násilí a utrpení vyvolává paradoxně čím dál větší otupělost a apatii, což se posléze nepochybně promítá i do běžných vztahů.
Určitě se najde celá řada pravých a nefalšovaných milenců, kamarádů a přátel, nicméně zejména z lásky se v poslední době v hojné míře stává módní trend, navíc masivně podporovaný (jako ostatně každý trend) všemožným bulvárním tiskem. Čteme, kdo s kým chodí, kdo se s kým rozešel, kdo komu koho přebral atd. Toto extrémní degradování a zvulgarizování lidských citů má za následek jen další rozpad hodnot. Povážlivě vysoké procento uzavřených manželství končí rozvodem, a tak partneři ani nemají potřebu se do něčeho podobného pouštět, čímž se tradiční model rodiny nezadržitelně hroutí. Vůbec si nemyslím, že by dva lidé potřebovali úřední potvrzení na společné soužití a výchovu dětí, nešťastné jsou však příčiny, jež k tomuto faktu vedou.
Existuje nějaká správná volba, návod jak žít? Pošetilá myšlenka. Můžeme se pouze pokoušet o naplnění našich představ ideálního života. Ty jsou pochopitelně čistě individuální, jenom konec je u všech předem jasný.
Taky občas zamoralizuju, ale tady to je nějak hustý. Jó, tradiční model rodiny jsem z osobních důvodů málem profňukal, ale třeba takové potřásání rukama beru naprosto s nadhledem. Možná by to chtělo neplivat na život jako celek, ale na drobné nespravedlnosti, které můžeme změnit. Ber si příklad ze mně. Tepu do rozvodů, dokonce točím patetický videoklip na obranu otců nespravedlivě okradených o své děti. Zdá se mi, že můžu poopravit veřejné mínění, proto nesedím doma. Sice občas zanadávám, ale hlavně něco dělám. Promiň ale netuším, jak chceš lidi přinutit, aby netelefonovali.
Viz předchozí, je tady nahuštěno tolik frází a líbivých větiček o zkažené společnosti, emocionálně degradované,duševně roztříštěné a neuvědomělé. Jakým způsobem si předstvuješ řešení problémů, na které ukazuješ? Apatie proti násilí je účinnou obranou, člověk se vždycky přizpůsobí.
Oblíbené klišé o technickém porkoku, který obírá člověka o "kvalitu" vztahu atd. to ani nestojí za komentář. Kdybych se pořád chtěl potkávat se svými milými, blízkými, drahými atd., byl bych pořád někde na cestách. Jsi jako člověk který při vzniku pošty kritizuje dopisování, protože zlý vnouček, místo aby přijel za babičkou do Úplavičné Lhoty, hloupě jí jenom pošle dopis.
a tak dále.
motáš toho strašně moc dohromady a tvé argumenty jsou naivní. Promiň, ale jestli chceš psát takovpuhle úvahu, měl by sis buď vymezit užší hřiště a nebo se nad tím pořádně zamyslet a neskládat za sebe romantické frázičky.
zajímavá úvaha, ale sama mám pocit, že na otupělosti lidských citů se podílí především uspěchanost, neustálé napětí něco zvládat v určitém čase a "nestíhat" - módní, ale velmi výstižný výraz, roztržitost.... přemíra informací, které se člověk snaží získat, aby byl "in" - jak se teď říká (musela jsem si nechat tento pojem vysvětlit). Domnívám se, že kapacita lidského mozku - vnímání i reakcí má svoji určitou hranici a dál už prostě nemůže, je zcela vyčerpaný.... například vnímání negativních zpráv o katastrofách, násilí a dalších jevech, které vyvolávají obavy (politika, ekonomika) - jsme jimi doslova zavaleni.... nenajdeme jedinou pozitivní zprávu, která by dávala lidem nějakou naději, optimismus. Takže to co zde popisuješ je nejspíše jakási obrana člověka, aby se z toho doslova nezbláznil..... Těžká je rada, co s tím, jak zmírnit hektičnost doby..... trochu asi záleží na lidech samých jaký způsob života si vyberou, zda budou klást na sebe nemožné nároky - stíhat tisíce věcí - utíkat za jakýmsi "pomyslným vlakem", k němuž by se dala tato doba přirovnat, a půjdou svou pomalejší cestou, kdy budou vnímavější a citlivější ke svému okolí - k lidem i k přírodě - a třeba i za cenu, že se budou ztrácet v davu, ta cesta určitě za to stojí...... TIP
mám tam malou chybu - v závěru má být správně .....anebo půjdou svou pomalejší cestou...