Černý panter - kapitola III.

pokračování..

III.

„Tak například mantra Milujících očí, tibetsky Čänräzig, „Om Mani Päme Hung“ vznikla ze zásluh nahromaděných Čänräzigem v průběhu nesčetných kalp. Čänräzig dosáhl osvícení a přál si, aby na sebe plody jeho zásluh vzaly formu slabik, které by mohly všechny bytosti snadno používat.
Karmapovu mantru, „Karmapa čeno", předal 8. Karmapa Mikjö Dordže. „Karmapa čeno” není sanskrtsky, ale tibetsky. Protože jsou však tyto slabiky nabity duchovním vlivem Karmapy, můžeme je používat jako mantru,“ přečetl jsem.
Klára dál srkala limonádu plastovým brčkem a zřejmě ji ani nevadilo, že jsem tu knížku pak zavřel a ona v ní neměla záložku. Koukal jsem na ní, jak pije a jak jí po tvářích hrají stíny ostrýho slunce a krkavčí vlasy ji pod bradou dělají divy. Byla teda zatraceně pěkná tahle Klára. Byla dokonce tak pěkná, až jsem z toho na ni dostal vztek.
Když konečně vzhlédla, přistihla mě, jak na ní čumím a řekla: „Stejně bys mě nejraději jenom vojel, viď.“
„Di do háje,“ vypálil jsem s mírným zpožděním.
„No jo, vojel bys mě a udělal mi děti, protože chceš, aby se tvý spermie staly pokračovatelkami tradice. Je to vlastně taková ubohá touha po věčnosti.“
„Hm,“ řekl jsem. Nebylo mi moc příjemný bavit se takhle na veřejnosti. Nebylo mi vlastně najednou ani příjemný bavit se s Klárou, protože tohle teda bylo už trochu moc.
„Je to vážně docela ubohý, protože takhle se vlastně vůbec nelišíme od zvířat. Forma je jiná, ale obsah, Jakube, obsah zůstává pořád stejnej.“
„No jo, vím, že my chlapi jsme tak trošku kreténi, sorry.“
„Jo, jste kreténi, ale my taky, protože vám na to skáčem.“
„Aha,“ řekl jsem, „A co teda navrhuješ.“ Všeobjevitelskej tón mi vždycky dost vadil. Zvlášť u holek.
„Vím, že to je drsný,“ řekla Klára a zatvářila se nesmírně vážně.
„Vím, že je to teda fakt drsný, ale jedinej způsob je tenhleten začarovanej kruh rozetnout.“
„Rozetnout? A jak?“ Bylo mi jasný, že James Bond by se takhle Kláry nikdy neptal, ale co jsem měl dělat, když mě to vážně zajímalo.
„Mečem,“ řekla Klára a sebrala mi svou knížku s nebývalou vehemencí. „Budu muset…“
„Tak ahoj, já si dám ještě limču,“ odpověděl jsem, ačkoliv bych ji nejraději doprovodil na zastávku a pak domů a po schodech a do dveří a tak dále.
„No tak čau,“ řekla ona a koukala přitom po nějakym hezounovi, co si tu na cestičce opravoval svoje kolo.
„Nazdar.“
Vypadla.
Zůstal jsem tu Na zahrádkách ještě asi hodinu a vážně jsem si nakonec dal i tu limonádu. Na tom co Klára říkala, bylo výjimečně hodně nebezpečný pravdy. Jsme jak zvířata, uvězněný ve věčným koloběhu života. Pěkně na hovno.
Nechápu ale, proč ona, když tohle ví, louská furt ty připitomnělý budhisty. To, že jsou z Východu a že se pořád usmívaj přece neznamená, že na to kápli. Podle mýho klid neexistuje, jsou prostě jen sedativa. A co se týče Dalajlámy, musel obelhat sám sebe. Neustálejma meditacema v sobě výpálil polovinu člověka. Dobrou nebo zlou, na tom nesejde, každopádně ale podle všeho není kompletní. A já radši kompletní zůstanu. Už jenom proto, že meditovat se mi nechce.
Vlastně, jak nad tím tak přemýšlím, nechce se mi vůbec nic. Slunce tak nemilosrdně svítí, že je mi z toho trochu na blití. Svítí zuřivě den co den a nutí nás, nás ubohý tady dole na Zemi, žít. Nebejt toho posranýho slunce, nebylo by žádný trápení. Buddhisti by mohli v klidu vypadnout ze svýho reinkarnačního cyklu a my ostatní bychom tohle prázdno určitě taky uvítali. Představte si tu nádheru. Dlouhý, nekonečný nic, pustý vesmír plný kamení a ledu. Místo toho mě každý ráno to slunce probouzí plamenným bičem a tahá mě z postele, dává mi sílu k životu, kterej bych nejraději nežil. A ostatní, zvířata kytky, všichni jsme na tom stejně. Neúprosný, nesmyslný žití! Doprdele s ním!
Dopil jsem limonádu a chtělo se mi tu prázdnou sklenicí třísknout o zem. Vzpomněl jsem si na Cizince. Jak se mu sluneční paprsky rozstříkly po zřítelnici a on odpráskl toho Araba. „To kvůli slunci,“ tvrdil pak přece, ale nikdo mu nevěřil. Vraždit kvůli slunci, takový nesmysl. Hovno! Od narození až do smrti nás učej, co je správný a co špatný, tvořej náš svět hodnot a předsudků a my jsme pak otroky tohohle přesvědčení. Ty hajzlové nutěj už i nejmenší děti kreslit sluníčka usměvavý. A přitom se stačí trochu zamyslet, aby člověk poznal, že věci se maj jinak.
Jak jsem tak seděl u dopitý limonády a vedl sám se sebou tyhle myšlenky, vzpomínám si, že mě popadl ukrutnej vztek. Koukal jsem na lidi, co tu korzujou po cestičkách, jezděj na kole a na kolečkovejch bruslích, na matky co tu vyváděj svý děti a na ekonomy co jdou na obchodní jednání, na skejťáckýho kluka, co si tu nosí skejt.. Koukal jsem na to všechno a zuřil jsem, jak je to všechno dementní a jak jsou všichni vážně jen balíci na nějakým pásu odnikud a do nikam. Bylo to jedno z mých hrozivých prozření, zjištění absolutního neštěstí, kdy člověk nemůže nic a nemůže ani křičet. Protože nejhorší na tom všem bylo, že já jsem tý demence součástí. Balík, co právě prozřel, řekl „doprdele.“ a vezl se dál.
Skutečnost, že neexistuje nic, jak se z té role vymanit a že cokoliv udělám, udělám s vědomím naprosté zbytečnosti mi nakonec vehnala do očí slzy.
Pamatuju se, jak jedna a pak ještě jedna slaná kapka mýho neštěstí dopadla na lakovaný prkna stolu.
Když jsem si utřel oči, připadal jsem si zas jak malej kluk. Zaplatil jsem limonádu a s hlavou vymetenou utíkal jsem po Letný domu, pryč z toho hroznýho místa.

Doma jsem se potkal s mámou. Seděla zavřená u sebe a psala nějaký posudky. Objektivním okem fundované akademičky. Nemám nic proti mámě a mám jí rád. Ale někdy se bojím příliš se k ní přiblížit. Bojím se, že by mě spolkla, nebo že by si mě prostě rukou strčila zpátky do dělohy. Těžko se tahle věc popisuje, ale jak nad tím přemýšlím, bude to asi mou urputnou touhou konečně se osamostatnit. Máma je v tom nevinně.
Řekl jsem ji ahoj a ona mě ahoj odpověděla.
U sebe v pokoji jsem zapnul počítač, protože jsem chtěl napsat další kapitolu o Abu Nuwásovi. Ale hned jsem poznal, že teď není ten správný okamžik. Abu Nuwás prostě stále jen šplhal vzhůru a Černý panter mu obloukem nadbíhal. A slunce nad jeho hlavou pálilo k nesnesení.

---