Setkání

Slunce se pomalu sklánělo k západu a barvilo horizont barvou rudou jakoby někdo polil obzor malinovým sirupem. Ostré světlo pronikající skrz koruny stromů okolo mého tábořiště bylo rozštípáno na jednotlivé paprsky, jež dopadaly do temnotou stále více okupovaného zákoutí. Malý palouček uprostřed hlubokého lesa, jednoho z posledních, který tady ještě zbyl, bublající potok, razící si cestu mezi velkými balvany rozesetými nepravidelně po celém tomhle místě a téměř shnilá vrba, která po nocích světélkovala a navozovala tím atmosféru hodnou nějakého hororu, to byla kouzelná scenérie místa, kde jsem trávil právě uplynulých patnáct dní odloučení od civilizace prací na své poslední knize. Seděl jsem před stanem, zabalený do spacáku a na malém ohništi si vařil čaj.
Zítra opustím tohle magické místo a čeká mě dlouhá cesta domů. Dlouhá a smutná. Dokončil jsem knihu příběhů, to ano, ale… nemohl jsem se zbavit dojmu, že skončilo něco opravdu výjimečného. Studená rána, brodící se v rose, kterou pomalinku vysoušely sluneční paprsky dopadající na zem v mlžném oparu, jako by je nakreslila ruka abstraktního malíře. Praskající oheň pod kotlíkem v kruhu hladkých balvanů, bránících plamenům, aby nezpůsobily škodu. Nádherné večery, které jsem trávil v přítomnosti usínajícího lesa s baterkou v ruce nad blokem plným čtverečkovaných papírů, v němž vznikala má kniha. Strašidelné večery, kdy všeobjímající tmou prostupovaly temné stíny stromů ohýbajících se pod náporem větru a lesknoucí se myriády vodních kapek, které se odrážely v minigejzírech od každého listu za zvuků hromu vzdalující se bouřky.
Bylo to úžasných patnáct dní a stejně úžasných patnáct nocí. Už dlouho jsem tohle potřeboval. Žádná dovolená u moře v nějaké cizí zemi mezi tunami turistů, jakou mi doporučoval můj nakladatel, ale klidných patnáct dní v zapadlém koutku jednoho hlubokého lesa daleko od lidí, mobilů, televize a všeho co prý obšťastňuje náš život. Za celých patnáct dní jsem potkal jedinou inteligentní bytost. A zde je ten příběh:

Stalo se to večer asi po třech dnech mého pobytu zde. Byl to večer zrovna tak kouzelný jako ten poslední. Také jsem seděl u ohně, smrákalo se a stíny se neslyšně plížily kolem mě. Vařil jsem si polévku, míchal jí a mezitím si tiše hrál na foukací harmoniku melodii „StarDust.“ Už nevím co jsem si vychutnával více, jestli tichou hudbu, nesoucí se pomalu okolním tichem, nebo vůni zeleninové polévky… Bylo to příjemné a konejšivé jako pohlazení od babičky.
Náhle jsem spíše vycítil než uviděl něčí přítomnost… Neslyšel jsem žádné kroky, žádné prásknutí suché větvičky pod něčím podpatkem, ale přesto jsem cítil, že za mnou někdo stojí. Přestal jsem hrát a položil jsem harmoniku vedle lžíce na víko od kotlíku. Necítil jsem strach, což bylo zvláštní, protože o sobě vím, že jsem strašpytel. Naopak, cítil jsem teplo rozlévající se do všech konečků mého těla. Hřejivý pocit klidu a bezpečí se smíchal s podivným štěstím a pak se za mnou ozval příjemný hlas:
„To bylo moc krásné, ty harmonické zvuky…“
Otočil jsem se a překvapeně zamrkal. Stála za mnou malá, štíhlá postava v šedé kombinéze se zapínáním ke krku, jejíž barva v blyštivých záhybech odrážela světlo právě vyšlého měsíce. Byla to žena. Vlastně dívka. Krásná dívka se zvláštním odstínem pokožky. Jak jsem v tom šeru byl schopen rozeznat, byla snědá jako mulatka… Odstín té barvy byl ovšem velmi neobvyklý. V naprostém kontrastu s ním byly její vlasy. Dlouhé, zářivě bílé prameny jí splývaly podél ramen téměř do půli zad. Přes rameno měla tmavou brašnu z nějakého pevného materiálu a jen tam za mnou stála a na tváři ji pohrával zvláštní úsměv.
„To, co jsi před chvílí dělal…. Mohl bys v tom prosím pokračovat?“ Zeptala se tím příjemným hlasem.
Přiznám se, že mě v tu chvíli napadaly nejrůznější věci. Hlavně něco jako kde se tady vzala? Kdo to je? Jak se jmenuje? Ale neříkal jsem nic. Jen se mi v hlavě ronily myšlenky jedna za druhou až do okamžiku než řekla:
„Jmenuji se Ma, jsem z hodně velké dálky, a když si uspořádáš myšlenky, zodpovím každou tvou další otázku…“
,Ona ví, co si myslím?‘ Blesklo mi hlavou…
„Jistě… u nás to umí každý,“ odpověděla pobaveně, „a gratuluji, konečně jasná myšlenka…“
Byl bych přísahal, že jsem v jejím hlasu slyšel náznak sarkasmu:
„Kde to je, u vás?“ Zeptal jsem se, aby mi stále nečetla myšlenky.
„Braal. Oběžnice hvězdy, kterou nazýváte Wolf 359.“
„To je dost daleko….“, řekl jsem potichu.
„Docela ano. Jak se jmenuješ?“
„Jmenuji se Larry, jaká byla cesta?“ Stále jsem se nemohl zbavit dojmu, že se mi jen něco zdá, že se za chvíli probudím a bude to pryč…
„Nezdá se ti to. Ale jestli chceš, můžeš snít o všem, co by sis přál. To dokážu zařídit.”
„To nejde, díky. Sny jsou tady proto, aby je člověk nečekal,“ stál jsem před ní a prohlížel si ji a Ma mě pořád pozorovala a pořád jí na tváři pohrával ten záhadný úsměv.
Palouk se utápěl v houstnoucí tmě. Měsíc, který před chvílí pouze zvýrazňoval obrysy lesa, postoupil nad jejich vrcholky a zaléval celý palouk jemným stříbrným svitem.
„Nechceš se posadit?“ Nabídl jsem jí místo u ohně.
„Ráda,“ přikývla a usadila se. Zaujal jsem místo naproti ní a chvíli ji pozoroval. Plameny se jí odrážely v obličeji a v jejích očích byly tytéž veselé tančící plamínky. Tu brašnu si položila vedle sebe, zapřela si lokty do kolen a podepřela dlaněmi hlavu.
“Ty jsi průzkumník?” Zeptal jsem se s nadějí, že se konečně dozvím něco dalšího.
“Ne, kdepak. Jsem cestovatelka. A tak trochu spisovatelka. Taky o mě říkají, že jsem dost dobrodruh.”
“Lítáš po cizích planetách,” řekl jsem docela obyčejně, jako bych právě nebyl první člověk na světě, který se baví s někým z jiného světa a pokýval jsem chápavě hlavou, “jaká je vzdálenost na nebližší obydlenou planetu?” zeptal jsem se, poněkud hloupě, protože mě nic chytřejšího v tu chvíli nenapadlo…
„Nemusíš se za své myšlenky stydět, nikdo nemusí. Není tvá chyba, že sis doposud myslel, že jste jediná inteligentní forma života ve vesmíru. Co se tvé otázky týče… je to velmi daleko na nejbližší místo podobné tomuto. Tu vzdálenost si je těžké i jen představit.“
Ani mě nenapadlo, že by to nemusela být pravda. Vůbec mi to nepřipadalo nějak nepravděpodobné. Kolem Ma se tvořila jakási aura důvěry, která mi zabránila myslet si, že je to jen další blázen, vydávající se za mimozemšťana. Chvíli jsme jen tak seděli, já občas zamíchal polévku a jeden druhého jsme zkoumavě pozorovali. Ma byla opravdu krásná, přesto musím přiznat, že to nebyla krása, co mě na ní zaujalo. Ten její zvláštní, pronikavý pohled a úsměv neustále způsobující cukání v koutcích jejích rtů. Její způsob řeči, laskavý a budící důvěru. Tón jejího hlasu, který hladil po duši a vlastně celá její bytost do mé mysli vnášela pocit bezpečí a lásky. Tohle všechno by nezaujalo jedině povrchního člověka, a za takového se, při vší skromnosti, nepovažuji.
Jistě znáte zkazky o vesmírných lidech, které si vytvořili různí sektáři ve své honbě za ziskem, a kteří ničí lidské osudy jedinců se slabou vůlí. Ma opravdu působila jako vystřižená z jejich propagačních brožur. S tím rozdílem, že mě nepřesvědčovala o blížícím se konci světa a o mém vykoupení, když se obrátím na její víru. Vlastně mě nepřesvědčovala vůbec o ničem. Neměla to ostatně ani zapotřebí, věřil jsem od prvního okamžiku, že není z téhle planety. Že nemůže být z téhle planety.
Polévka byla hotová a její vůně mě vábila k jídlu. Napadlo mě, že bych mohl nabídnout lžíci své společnici, ale téměř ve stejném okamžiku jsem postřehl, jak Ma lehce kroutí hlavou a říká:
„Děkuji, ale mám jiný metabolismus. Jsem si jistá, že tvá strava bude chutná, ale můj organismus by si s ní neporadil. Když dovolíš, dám si něco ze svých zásob.“
Pokrčil jsem rameny a přikývl. Připadlo mi zbytečné něco dodávat a pustil jsem se do polévky. Obrovský mrak na pár chvil zakryl měsíc nad naším paloučkem. Stříbrné světlo potemnělo a jedině skomírající oheň osvětloval prostor mezi mnou a Ma. Přihodil jsem do něj polínko, do kterého se vzápětí vděčně zakously plameny a za odměnu oheň rozjasnil větší část místa kolem nás. Když následně odplouvající mrak vrátil na scénu našeho starého, známého stříbrného bracha na obloze, oba odstíny světla, stříbrný i zlatý, se navzájem sloučily a výsledkem byla kouzelná scenérie tančících stínů a odrazů, ve které hrály hlavní roli záhyby Maininy kombinézy a velké balvany na palouku coby němí statisté tohoto, téměř, vědecko-fantastického momentu .
„Mohl bys, prosím, pokračovat v tom, cos dělal, než jsem přišla?“ Zeptala se, když jsem dojedl.
„Myslíš, abych hrál?“
Ma přikývla. Vzal jsem tedy foukačku a začal hrát. A hrál jsem a hrál, a když jsem dohrál všechno, na co jsem si vzpoměl, začal jsem znovu a pak ještě jednou. Když jsem skončil, svítil měsíc už vysoko nad námi, les klidně šuměl a Ma spala. Vznášela se asi půl metru nad zemí a tiše oddechovala.
Přehodil jsem přes ní svůj spacák a sám jsem se zabalil do své staré deky. Po chvíli jsem usnul i já.

Je jednoduché něco reprodukovat. Nebo kopírovat. Vždy bylo mnohem těžší a svízelnější něco vytvořit. Michelangelo, Da-Vinci nebo Homér tvořili díla s obrovským významem pro celé lidstvo, ale trvalo věky, než ti, jímž byla jejich díla určená, pochopili jejich cenu a dokázali ocenit snahu a úsilí, provázející jejich vznik. To však bohužel až v době, kdy byli velcí mistři dávno pohřbeni. Pohřbeni, mrtví, leč naštěstí nezapomenuti. Jejich výtvory, důvody, kvůli kterým byli za svého života považováni za podivíny, pak v průběhu dějin změnili každého z nich v génia své doby. Jejich díla, umělecká a kulturní, měla vliv na utváření obrazu naší civilizace a, jako ostatně veškeré umění, byla určena pro estetické, morální a citové hodnocení. Obrazy, které vyvolávají radost při pohledu na barvy a sochy, které ponechávaly naši fantazii bezmocně plavat na vlnách představ. Knihy, které dokázali pohnout lidskými emocemi stejně silně jako hudba.
Ma byla cestovatelka a tak trochu sběratelka umění. Cestovala mezi planetami a zajímala se o věci, hmotné i nehmotné, vzbuzující emoce. Znala obrazy, knihy a sochy, ale nikdy se nesetkala s hudbou. Poznala stovky jiných světů a civilizací, vstoupila do míst těžko uvěřitelných, ale nikde se nesetkala s hudbou. Prostým melodickým vyjádřením citů, myšlenek, názorů a emocí.
Tohle všechno se mi uložilo do mých myšlenek během oné noci. Nevím, zda to byl úmysl, ale vím, že díky tomu se diametrálně změnil můj pohled na náš svět. Z perspektivy existence tisíců dalších světů to ani jinak nešlo.

Jiskřivé ráno se sluncem na obzoru, zakrytém lesem, společně s chladivým vánkem mě probudili a já si v první chvíli opět pomyslel, že je to sen. Tichý hlas mé večerní návštěvy mě však dokonale přesvědčil o opaku:
„Proč tak zatvrzele odmítáš uvěřit zjevným faktům? Sám sebe přesvědčuješ, že neexistuji, přestože stojím před tebou…“
„Možná právě proto,“ odpověděl jsem, „lidé si často přejí, aby zlé věci byly snem a když se jim děje něco krásného, tak tomu nevěří a za sen to považují. Je pro nás mnohem jednodušší uvěřit snu. Tím spíš, když je něco příliš krásné, než aby to byla pravda.“
Ma se na mě podívala, postavila se a přistoupila ke mně. Byla o něco nižší než já. Chytla mě za ruku. Její dlaň byla měkká a příjemně teplá. Postavila se na špičky a lehce mě políbila na rty. Měla přitom zavřené oči:
„A teď, teď už tomu věříš?“ Zeptala se tiše.
Těžce jsem polkl:
„Tohle jsem nečekal, Ma,“ řekl jsem namáhavě, „ale ano, věřím tomu. I před tím jsem tomu věřil. To pouze moje racionální „já“ to považovalo za sen. Sice krásný, ale jen sen.“
Stále držela mou dlaň ve své a byla velmi blízko. Položil jsem ji na tvář druhou ruku. Lehce o ní opřela svou hlavu a zavřela oči. Její výraz tak nabral obraz lehké bezbrannosti. Přiblížil jsem se k jejímu obličeji a cítil její dech. Nevím co mě to napadlo, ale když jsem ji hladil, zajela má dlaň dozadu na její krk a já si ji lehounce přitáhl k sobě. Naše rty se opět setkali. Objala mě kolem krku a polibek mi vrátila.
A to bylo vše. Pak ode mě odstoupila, řekla tiché „nashledanou“ a zmizela. Prostě zmizela. V jednu chvíli jsem ji viděl a ve druhé už ne.
Stál jsem tam jako opařený. Chvíli jsem jen civěl na místo, kde jsem ji ještě před chvílí líbal a moje mysl se s tím pomalu začala vyrovnávat. Jistě, že mě opět napadla moje otřepaná teorie snu, ale to bych nesměl ještě cítit její horké rty na svých. Tohle mi nikdo neuvěří, napadlo mě vzápětí... Jenže... stojím vůbec o to, aby mi někdo věřil?

---