Pravá chvíle hodit tvé tělo šakalům

Je ráno a šero zdá se nehodlá se vzdát, zrnitě šedivé nebe, tolik tlumené v očekávání východu slunce. A už se smráká a mraky se shlukují na východě, kde nebe bledne.
Město je tiché, prachem, či snad šerem špinavé. Je TICHO, pomalé, tesklivé, a těšící. Neproniknutelná bezmoc. Jsou všichni mrví, či znovu ještě nezrození?
Můj balkon obehnaný smyčkami pokrouceného železa, zábradlím kovově černým. Je mi klecí s dvířky dokořán a několik židlí a zelených ploch listů mi jsou jen tichými společníky. Záclony protějšího domu oken, vlající, jako nezkocené mrtvé vlasy dívky na dně jezera.
Tesklivé, však nic mi nemůže chybět, teď nic mi nedrtí přítomnost. Je tohle štěstí? Tiché, sotva postřehnutelné, jak skrývá se v raním šeru v očekávání nadcházejícího slunce zrození, či kotouč snad už nikdy nevyjde?
Káva voní a můj nos by nikdy neodvrhl její pach, jako ošklivý. Snad je mi stejně přirozená,jako krev. A ulice stále zejí prázdnotou.
V tichu a horké, byť nehybné, hladině šálku se zračí mé zoufalství nad pokračováním a zároveň bezmoc nad zrátou těchto chvil.
Káva, co voní ticíci rukama, jimiž prošla a temnou hlínou země, z které pochází a mořem, přes které dopravena byla, by krví mou se stala za několik chvil.
A slunce víří v novém zrození a polévá tašky střech paprsky svého jitra. A ulice mi stejně tiché jsou a záclony stále v pohybu a okna nezavřena. Ticho.
Jen chodníky, co na hluk navyké jsou a milují ty zvuky tisíců a stovek kroků. Ty hlučí, skřípotem dlažebních kostek a drcených dlaždic žuly. Je ticho, jen zvláštní hudba kamene, hluboko dole zní pro ucho neslyšená.
A vítr, téměř nehybný, mi přináší jen prázdné zprávy, bez ozvěn.
Usnout bych měl, snad i chtělo by se mi spát, však při zrození dne, zvláště pak dnes, se to nehodí. Bdím, snad jedný...možná..snad... A v uších mi trosky fragmentů zní, dnů minulých a přes to ticho mi chladivý vzduch ve vzpomínce na noční zimu líbá tvář a ucho a češe vlasy.
Je ticho. Snad všichni dnes šli spát. Možná...asi.
Nevím a ani proč bych měl, třeba zabušit na dveře, za nimiž vedlejší je byt. A skví se mezi bílými stěnami. A zjistit, zda lidé nezaspali snad a potom je všechny budit po jednom a celý svět zbavit snových mrákot.
Je těžké rozhodnout se, jestli žít s lidmi, nebo bez nich, ve světě, který po nich zbyl. Možná ani není možnost volby. Třeba je káva, kterou piji poslední, co připluje přes moře, na stovky let, či navždy.