Černý panter - kapitola IV.

IV.

Následujícího dne jsem zase neměl co na práci a tak jsem se jen tak poflakoval po Praze. Po obloze létaly holubi a kolem Vltavy rackové a já na ně koukal a ptal se sám sebe, proč jen je ten můj život tak podělaně, zatuchle obyčejnej.
Myslím si, že lidi v sobě mají takovou zvláštní potřebu žít nějakej příběh. Příběh, co má v sobě určitý dramatický pravidla, svý kladný a záporný postavy a samozřejmě taky svýho hlavního hrdinu, kterým jsou oni sami. Něco podobného říkal už, tuším, Shakespeare, ale ten měl spíš na mysli, že lidi nosej určitý masky a hrajou tu takovou, tu jinou roli. Že zkrátka nejsou tak úplně sami sebou, když spolu hovoří a že každý ráno před zrcadlem jakoby navštívili před představením maskéra. Podle mě ale každý má to divadlo ukrytý v sobě a je napůl hercem na jevišti a napůl režisérem, nebo snad jen divákem v hledišti, kouká se sám na sebe a hodnotí. A jak tak sedí a hodnotí, uvědomuje si lépe, co je vlastně zač a co by o něm napsali do programu.
Jenže když se na jevišti nic neděje, sotva poznáte, kdo je kdo. Koukáte a čekáte, až přijde nějaká dramatická situace, nějaká do krajnosti dovedená, teatrální scéna, která odhalí, co jsou postavy zač a jak si v příběhu budou asi stát a ono pořád nic a nuda.
Jasně, v mým případě ta moje postava na jevišti ještě tak různě popochází, sem a tam, a vede nekonečný kecy s jinejma podobnejma existencema. Jenomže jestli to půjde takhle dál, zatáhne se nakonec opona a nezbude vůbec nic. Jen pár těch keců, co beztak zanedlouho vyšumí.
No zkrátka jsem si říkal, že by to chtělo v mým životě konečně nějakou akci. Nějaký čin, který by navěky věků vyprostil mou postavu z obyčejnosti a který by se mohl stát tématem hovoru pro ostatní, až za padesát let budou se slzičkami v očích stát ve frontě na šatnu.
Rozhodně jsem se tedy děsil představy, že podniknu nějakou z osvědčených dramatických zápletek, jakože například vystuduju, ožením se, vychovám děti a pomůžu s pradětma a, doprovázeje toto všechno nehoráznejma kecama o nesmyslu svého počínání, nakonec zhebnu.
V týhle souvislosti mi došlo, co říkala o tom začarovaným kruhu Klára a zamrazilo mě v zádech. Tím hůř, že to říkala ona – holka, protože naším hlavním a ústředním zájmem – nevyjímaje stavy naprostého nihilismu a nejzazší letargie – byla především snaha se před holkama blejsknout. To bylo fakt nebezpečný a já na to nechtěl bejt sám.
Uprostřed cesty napříč Kampou jsem proto vytáhl telefon a brnkul jsem klukům, že potřebuju něco moc zásadního probrat.
A pak už jsem se jen díval, jak ty rackové ve vzduchu s akrobatickou přesností lapají kousky pečiva, které jim turisté z mostu hází, a jak se jim pak za odměnu chechtají do ksichtu.

K večeru jsem se konečně odlepil a zamířil do jedný moc prima kávárny v centru. Dal jsem si kafe, než kluci přišli a pak jim pověděl, co mě tak tížilo. Zřejmě ani netušili, jak moc velkou důvěru do nich tímto vkládám.
„To je zatraceně závažná záležitost,“ pravil uznale Václav a mě se ulevilo, že mě s tím neposlal do háje, jako posílám já jeho s jeho mystikou. Nezval byl o něco racionálnější. Řekl mi: „Jsi, Kubo, ale vůl..“ a mě se ulevilo podruhé. Jsem vůl, ale oni mě chápou. Volové jsme totiž všichni. A taky kdo ne, ve dvaceti.
Pak jsme chvíli jen tak pili víno a klábosili, kluci si zahráli partičku šachů, já kouřil šestou cigaretu a přemlouval obsluhu, ať pustí Stana Getze, nebo nezaplatím. Myslel jsem to samozřejmě z legrace, neboť obsluha byla moc hezká a nosila perfektně krátkou sukni.
Ovšem nakonec jsme se k mému tématu přece jen vrátili a to poté, co Václav prohlásil, že nad tím přemejšlel a že ho ta Klára přece jen dost štve.
„Nechápu, proč se má za to, že ženský jsou andílci a chlapi hrubiáni. Ženský jsou ty skutečný mrchy. Omotaj si tě kolem prstu tam i nazpátek, polapěj tě, a ty nemužeš nic. Jseš ztracenej…“
Byli jsme tou dobou vínkem už trochu zblblý, tak nám Václavův proslov nepřišel ani tak vtipnej, jakoby nám asi přišel, kdybychom byli střízliví. Beztak bylo už dávno jasný, že Václav je do Kláry až po uši. To jsme byli totiž všichni. A ona to věděla a tak trochu si s náma hrála. A jak jsem teď poslouchal to Václavovo žvanění, dostal jsem na Kláru taky vztek a ze vteřiny na vteřinu jsem se rozhodl, že ji ukážem.
„Kecy nemůžou holkám nikdy dlouho imponovat,“ řekl jsem. „Musíme se rozhoupat k činu.“
Nezval mě sice, jak jsem to řekl, poplácal soucitně po zádech, ale já se nenechal odradit. „Řekl jsem ji, že má pravdu a že tohle je vážně začarovanej kruh. Jediná možnost, jak dát najevo, že nejsme zvířata vláčená touhou po životě, ale lidi, bytosti zodpovědný za svý jednání a pány nad svým bytím a nebytím je..“
„Jdi do hajzlu..“ poznamenal Nezval. „Jestli si chceš ublížit…“
„Nemyslím opravdu, jenom jako…“
„No ty si fakt vůl,“ vykřikl Nezval a tvář měl celou brunátnou. „Tohle už tu bylo, nemyslíš. Každej nešťastně zamilovanej trouba udělá to samý.“
„Tak opravdu,“ řekl jsem odhodlaně a chvíli bylo ticho.
Koukal jsem na Václava, protože ten na rozdíl od Nezvala nekroutil hlavou, ale přemýšlel.
„Bude to taková intelektuální sebevražda..“ řekl nakonec docela vážně a vznešeně.
„Přesně,“ luskl jsem prsty. „Přesně. Nemám pro to žádnej pošahanej osobní důvod, než čistě intelektuální. Žádný osobní problémy, neshody, špatný vysvědčení, vyhazov, nevěru, nic. Ale zjistil jsem, že život stojí v každým případě za hovno.“
Kluci zase mlčeli, Václav pil víno, Nezval kroutil dál hlavou.
„Myšlenka konečně zvítězí nad tělem,“ řekl jsem nahlas, až se ta pěkná servírka otočila přes rameno a já se na ní usmál.
Václav řekl: „Podle křesťanů je sebevražda trestná. Kdybys to udělal, tvá duše nedojde pokoje.“ Pak ale sám pokračoval. „Ale křesťanství je jen ideologie na ovládání lidí. Žádnej vládce nemůže souhlasit s tím, aby mu to takhle balili poddaný. Protože si je vědom, jak je to nasnadě, zakazuje to. O věcech, které jsou člověku cizí se právo nezmiňuje. Koneckonců hodně historickejch postav spáchalo sebevraždu. Sokrates, Kleopatra..“
„Ti všichni ale měli nějakej věcnej důvod. Zjistili, že kvůli vnějším okolnostem nemůžou dál žít.“ řekl jsem. „Něco jiného je udělat to z okolností vnitřních.“
„Blbě kecáš,“ promluvil konečně Nezval. „Blbě kecáš a moc dobře to víš. Snažíš se jenom udělat dojem, sám jsi to přece řekl. A navíc – stejně by sis nebyl schopnej ublížit.“
To mě teda Nezval nasral. Já byl totiž v tu chvíli vážně přesvědčenej, že to dokážu úplně s klidem. Myšlenka zvítězí nad tělem.
„Dokaž to,“ zařval jsem na něj a Víťa nato s ledovým klidem vytáhl z kapsy zavírací nůž, otevřel ho a podal mi ho.
„Tak se bodni, vole.“
Vzal jsem nůž do ruky a civěl jsem na čepel. Byla už od oka studená a ostrá jak žiletka. Světlo lampiónové dekorace po ni klouzalo sem a tam a já jen čekal, až doputuje až ke špičce a rozstříkne se mi jako prasátko po zřítelnici. Něco mi říkalo, že jestli teď nechci ztratit tvář, nemůžu couvnout.
„Neblbni,“ řekl Václav. „Kdyť ho k tomu hecuješ, to by pak nebylo intelektuální.“
„Bodni se,“ křikl na mě však Nezval znovu. Ani se přitom nehnul, ale uvnitř zřejmě vážně zuřil. Taky jsem zuřil a pokud si vzpomínám, nebyl jsem moc schopnej přemejšlet co udělám. Všechno v tu chvíli bylo dílem nevypočítatelný náhody, temnejch impulsů přicházejících odkudsi z vnitřku mý hlavy.
Pomalu jsem čepel natočil směrem ke svýmu břichu a když její špička zamířila přesně doprostřed, na pupek, řekl jsem v duchu „teď“ a zavřel jsem oči. Přes duši mi přelétl temnej stín.
Když jsem oči otevřel, čepel zůstávala na svým místě a já poznal, že to nedokážu. Trochu úkosem jsem pohlédl na Nezvala, který se příšerně šklebil. „Bodni se,“ řekl teď už napůl se smíchem a já to nevydržel.
Z náhlýho popudu jsem tu čepel otočil na druhou stranu a bez varování zaútočil na Nezvalovu pravou ruku, která tu jako leklá ryba spočívala na stole. Ostří prolétlo vzduchem a zmizelo někde mezi šupinami té ryby a zabodlo se do stolu.
Nezval se chytl za ruku a zařval tak příšerně, že jsem musel uskočit zpět. Řval „Kurva!“ a utíkal na záchod. Václav utíkal za ním a já za nimi. Nůž a několik krvavých skvrn zůstalo ležet na ubruse.
Přiběhli jsme k umyvadlu, který se v tu ránu zbarvilo do ruda. „Kurva! Kurva! Kurva!“ opakoval Nezval, zatímco Václav ho nějak podivně zezadu držel a křičel na mě, ať přinesu ručník, nebo něco.
Běhal jsem po těch záchodcích, ale žádný ručníky tu nikde nebyly a tak jsem nakonec pro jeden musel na dámy. Nějaká ženská se tam zrovna pudrovala, což byl teda gól.
Když jsem konečně dorazil ke klukům, byli už oba klidnější. Václav mi vyškubl hadr a vázal Nezvalovu schlíplou pracku. Koukal jsem mu přes ruku a ta rána nakonec nevypadala až tak hrozivě. Dostal to někam mezi palec a ukazováček, do toho masíčka a už to přestávalo krvácet.
„Seš ale magor, co tě to popadlo,“ nadával Václav, zatímco Víťa na mě jen nepřátelsky cenil zuby. Zrovna jsem se chystal říct něco na svou omluvu, když se za námi rozrazili dveře a nějakej dvoumetrovej chlápek si nás měřil pohledem.
„Už jsem zavolal policii, tak teď jen nevím, jestli mám zavolat i záchranku,“ vysvětlil.
Ze vteřiny na vteřinu nám bylo jasný, že tu nezůstáváme už ani minutu a že padáme. Strčil jsem do toho chlápka docela nebojácně, jako do nějakého malýho haranta na pískovišti a než se stačil rozkoukat, proklouzli jsme kolem něj a vyběhli ven, na chladnej noční vzduch.
Ulice byla nebezpečně vymetená, nikde ani živáčka. Jen tuberkulózní lucerny chrchlaly svý unylý světlo na kamennou dlažbu. Rozběhli jsme se k Vltavě, na nábřeží.
Nevím, jestli nás ten chlápek pronásledoval ze všech sil, ale každopádně nám do zad něco hulákal a nebejt skutečnosti, že kolem do kola jsme se vlastně ocitli ve vcelku dobrý kovbojce, byl bych posranej až za ušima.
Takhle jsme ovšem byli s Václavem jako Butch Cassidy a Sundance Kid, psanci na útěku před nespravedlivou spravedlností. Víťa Nezval byl v tomhle případě zase trochu navíc, a tak jsem musel v duchu do scénáře připsat ještě raněnýho tlouštíka, kterej se z tý šlamastiky musí dostat zaručeně živej.
Doběhli jsme k náplavám a po schůdkách seběhli až dolů, přímo k řece. Dva civilisti tu měli zrovna romantickou chviličku a že jsme jim ji pokazili, neměli vůbec radost. Dlažba duněla pod našimi sandály a v olověném přítmí staroměstský destinace zahlédl jsem tvář té mladé slečny. Byla vyjevená a neobyčejně krásná, jak ženy v cizím obětí obyčejně bývají. Na okamžik jsem po ni zatoužil, ale to už jsme podbíhali pod mostem a uháněli dál.
„Kluci, stůjte,“ křikl náhle Butch Cassidy a my zastavili. „Myslim, nejde po nás, ale rozdělme se.“ „Okay,“pravil jsem, „Až budete v suchu, prozvoňte.“ „Schovám se tady,“ řekl tlouštík. „Já půjdu pomalu zpátky, nepoznají mě,“ řekl Cassidy troufale. „Tak já jdu domů,“ uzavřel jsem.
A bylo. Tři tajemné postavy se na náplavce rozdělily a každá si šla svou cestou. Praha byla plná světel a aut a přes Letnou vál chladivej letní vítr. Když jsem vylezl na Křižíkův most a přešel jsem silnici, vzpomněl jsem si, že jsem v tý pitomý kavárně nechal svetr a tašku přes rameno s peněženkou a občankou.
Brzy nato mě prozvonil Vítek a někdy ve čtyři i Václav. Fórkař.

---