Jak se Samouš II

II

V lese bylo šero a jak šel Samouš dál, šeřilo se čím dál víc. Nakonec už si neviděl ani na špičku nosu, ale kromě tmy se celkem nebylo čeho bát. „Opravdu?“ napadlo Samouše.  „Je to vlastně stejné, jako mít pevně zavřené oči a poslepu šátrat,“ přesvědčoval se usilovně.

„Sovo, sovo, jsi tu někde? Ozvi se!“ promluvil konečně lehce přiškrceným hlasem. „Jdu tě poprosit o radu!“ Nastražil uši, ale slyšel jen vlastní, poněkud stísněný dech, a vyplašeně tepající srdce.

Samouš se zastavil a pozorně naslouchal. „Zvláštní,“ pomyslel si, „nikdy mě nenapadlo, že by něco v těle mohlo dělat takový rámus.“ Počkal, až se srdce ztiší, a znovu se zaposlouchal do zvuků kolem.

„Hůůůů, hůůůů!“ ozvalo se náhle odněkud z hloubi lesa. Samoušovo srdce se rozběhlo o poznání hlasitěji. „Hůůů a hůůů!“ zaznělo dál a blíž a tajemné soví volání se začalo ozývat ze všech stran. „Tak kam teď mám vlastně jít?“ pomyslel si Samouš. Udělal zkusmo pět kroků doleva. Žádná změna. Pět kroků doprava. Nic. Dopředu, zpátky, soví houkání se střídavě ozývalo hned tu, hned tam, doráželo na Samouše zleva zprava, zepředu i zezadu, shora i zdola. Měl pocit, že ho ty táhlé zvuky obklopují jako nějaké klubko, které nikdy nedokáže rozmotat. Když už si málem zoufal, o něco zakopl a udělal kotrmelec.

Dotěrné zvuky jako zázrakem utichly, jen odněkud zdálky se ozývalo slabounké: „Půjď, půjď..“ Takhle nějak vábí sýček, rozpomněl se Samouš. Kurážně se nadechl a vykročil tím směrem. Byla tma jako v pytli, ale on obezřetně a vytrvale kráčel dál. Kabátek měl od trní už celý rozdrbaný, ale nezbývalo, než na to nedbat.

Náhle se nad ním ozvalo plesknutí křídel a cosi mu přistálo na rameni. Byla to sova, sýček či výr, těžko v té tmě hádat. 

„Sovo, jestli jsi teda sova“ povídá Samouš, „přišel jsem se tě na něco zeptat. Nevíš náhodou kde jsem, kdo jsem a co tu vlastně dělám?“

„Hůůů.. hůůů...“ zahoukala důrazně sova, či co to vlastně bylo. Samouš tomu moc nerozuměl, ale napadlo ho, že od něj není dvakrát zdvořilé, vtrhnout takhle do lesa a rušit sovu, potažmo jiné ptáky v jejich rozjímání. Opatrně tedy sundal ptáka z ramene a nechal si ho posazeného na ruce. Cítil, jak se ve tmě ošívá a natřásá si peří.

Chvíli tak stáli a Samouš si brzy připadal jako nějaký sokolník ze špatného vtipu, ale neodvažoval se ani pohnout. Jenže se pořád nic nedělo. Pták na jeho ruce klidně seděl a ruka Samoušovi těžkla a těžkla. Ten opeřený tvor se neměl k odletu.

„Tak od tebe se toho asi moc nedozvím,“ mrzel se Samouš, nicméně vylučovací metodou dospěl k závěru, že asi nebude myš. Sovy totiž, jak slyšel, myši žerou, a protože ho sova, byla-li to skutečně sova, nesežrala, měl by být s největší pravděpodobností něco jiného. Ale co? V té tmě se skoro bál znovu zeptat.

„Hůůů.. hůůů.. hůůů..“ rozhoukala se pojednou mocně sova a Samoušovi skočilo srdce až do krku. Z nepřetržitého houkání mu začalo hučet v hlavě. Hučení stále sílilo a nedalo se vydržet. „Pryč odtud!“ to bylo jediné, co Samouše napadlo, setřásl sovu a dal se do běhu.

(pokračování příště)