Další den ze života technaře

TECHO povídka číslo II.

Dlouho jsem vzpomínal jakou povídku bych napsal až  jsem si vzpomněl na jednu událost, která se stala někdy touhle dobou, ale minulý rok. Celé týdny mě každé ráno budil telefon a sním vždy stejný hlas a stejná věta: dnes nejdu do školy stav se k nám a něco podnikneme. A tak jsem kolem půl osmé vyrazil k M domů. Ten už byl připravený a nachystaný jet do nedalekého města, ale stále nám lítala ve vzduchu jedna hodina. „A co tu hodinu budeme dělat“ ptali jsme se sami sebe. Po chvíli byl vyřčen skvostný nápad: „Já půjdu do sklepa a odleju trochu slivovice z bratrova demižónu“. Jak pravil tak udělal a zanedlouho už stáli na stole dvě čtvrtky plné slivovice. Hodiny ubíhaly, baňky v žaludku přibývali no prostě pohoda. „Jé ono je již za pět půl“ zvolal jsem. „Tak pojďme“. Na zastávku jsme došli již ve značně podnapilém stavu, ale nebyli jsme asi zas tak moc opilí, protože jsme se dokázali ovládat před lidmi na nástupišti. Konečně přiválcoval autobus asi s pěti lidmi na palubě=>autobus je celý náš. Sedl sem na sedadlo a asi sem usnul, probudilo mě až když sem mlaštil hlavou o sklo. „Co děláš si v pohodě“ ozvalo z úst M. „Klídek su v pohodě“. Pomalu sme vystoupili z autobusu, zahodili jsem jízdenky samozřejmě, že do koše a šli sme nejkratší cestou do MARKETINGU. Zde bylo mnoho známých lidí asi tak jeden na km² no prostě úplně mrtvo. Jen u pokladny seděla naše dlouholetá černovlasá kamarádka J. Do košíku sme toho moc nedali jen jedny kapesníky, asi deset sáčků na chleba a pět pletynek a možná taky něco na pití, ale to si nepamatuji. U pokladny sme vše pečlivě zaplatili. A šli sme do obchodu s koalama, ne tam sme nešli dělám si srandu, navštívili jsme jen jeden místní podnik s barvami a laky, kde jsme nakoupili potřebné ingredience pro naše potěšení. Jelikož nám již nezbyli žádné peníze,po tak velkolepých nákupech, tak jsme museli jít domů pěšky. To však nebylo pro nás nic nového, vždyť jsme tak chodili skoro každý den. Cestou sme jedli pili a bavili se. Cesta ubíhala alkoholové opojení nás opouštělo, ale to nám nevadilo jelikož jsem měl v batohu naši tajnou posilňovací zbraň. „Konečně sme tu, tady trochu odpočinem“ sedli sme na seno do jedné z mysliveckých boud. „Jé co to tu je“ na zemi ne spíš na seně leželo čísi oblečení, černé gatě a košula špinavá jak sviňa. „Tady musí spávat snad nějaký penner“ „chaa asi jo“ „počky hodíme mu ty věci do potoka aspoň mu uplavou a on se přestěhuje někde jinde“ „tak jo tak pojďme“ jak sme řekli tak jsem udělali. Chvíli jsem pozorovali jak gatě a košula plavou po proudu naší skvostné říčky. „Serem na ně,dem se schovat“,vrátili jsem se opět do chatrče. Pohodlně sme se usadili a nalili si TECHO do připravených chlebových sáčků, samozřejmě sme tam ještě hodili papírový kapesník, to proto, aby bylo dýchané TECHO trochu jemnější a nedráždilo tolik sliznici. Na sliznici sme však z vysoka kašlali a začali sme do sebe inhalovat lahodné TECHO z připravených sáčků. Intenzita vdechů slábla, ale stávek se zvyšoval a zvětšoval. Sáčky nám začaly samovolně odpadávat od hub a mi se mohli plně věnovat našim vidinám a neskutečným představám. Nevím co měl M za vidiny, ale mé stáli taky určitě za to. Prostor se najednou začal vybarvovat na žluto a po chvíli začali ve vzduchu poletovat vzorce, znaky jako: E=mc², ♀, ♂, ♫ a mnoho dalších, které si z důvodu silné sklerózy již nepamatuji. V tomto úkrytu jsme strávili asi dvě hodiny než sme byli vůbec schopni někam odejít. Cesta zpět do vesnice byla pohodová, čas nás netížil, jediné snad co mě tížilo byla ta prázdná aktovka na mých zádech. Celou dobu než sme došli na hřiště sem měl v ruce jak jinak než sáček s čerstvě dolitým TECHEM. Konečně sme došli na to hřiště, konečně se ulevilo mým zádům od té nesnesitelné tíhy všech knížek a sešitů. Sedli sme si do branky a začali sme opět fukat TECHO, byl to velký zážitek když kolem prolétali ptáci společně se stíhacími letouny, bylo to tak živé až sem tomu skoro uvěřil, ale to bych se nesměl probudit ze svého stavu za pomoci kostelních hodin, které právě odbíjeli čtyři hodiny. „Tak půjdeme domů, co?“ „no mohli bychom mám už hlad, ale kdy se sejdem, o půl sedmé“ „jo tak to mi vyhovuje tak teda o půl sedmé“. Dohodli jsme se na termínu a každý odešel, ještě značně omámený TECHEM, domů. A co bylo večer to možná napíšu v další povídce, protože mě už nebaví mlátit prsty do klávesnice, je to pro mě hrozná otrava raději bych někde chlastal a ne seďel u kompu a psal jakousi blbou povídku.. 

---