Písmák moje místo
osamělé večery
čekáme na noc
- snažit se usnout
- snažit se probudit
polovina
čtu timesy nad kávou
dýchám na letní výhled
přemýšlím nad poesií světa
v lodičkách
KOULE - zadání 56.kola
Čas: 24 hodin
Téma: pošetilosti
Forma: volný verš
Důležitá připomínka - soutěžní příspěvek musí mít v názvu slova
větší než malé něžnosti/menší než malé množství
zase jsem se nadechla víc
než jsem měla
a zase se mi točí hlava
moc piješ, říkáš
dezertní koule - kalamita
v rámci rozechvělých příprav
a odvážného čekání
ztupila jsem tři žiletky
- toť dokonalost, žádný emo
*PF2010*
Je třeba podstupovat riziko.
Zázrak života pochopíme jen tehdy,
když dovolíme, aby se stalo nečekané.
/Paolo Coelho - U řeky Piedra jsem usedla a plakala/
vidět jinak
tak hloupéčekat na věci ten čas byl a tichoa nevyřčenédivit se že není po mémpo tvémmá snaha ublížit sitobě pohledemzavírat a ucpávat prahyuž taky nikam nevedea zahraniční červenék nočnímu klopýtánípřítomnem (vždy jak poprvé)já pochopila jsemty věci, o nichž se nemluví a pochopila jsemže jednostrannostve všech vábeníchjako po toběplivatláskou kamení.
...a já říkám LÁSKA!
I. Jsem žena, která neprosí. A když zapomeneš utrousit poznámky o tom, jak jsem skvělá, umlkne navždy i tvá řeč těla.
II.
má galerie
některé chvíle mám v rámech
přes den věším si je do snů
v noci jako když najdeš
/ožívají/
pošetilosti / nedostatek nedosažitelného
na poezii není čas
jen smlouvy o citu budoucím
uzavřeli jsme bez příkras
to po čem toužím
ohlížení
někdy snad vrátila bych minutu dvě, tři. však tohle léto, Arlettouzamčela bych za dveřmia nikdy nepřipustilaže byloskráně mám plné popelaze všeho co jem nechtěla a co teď vykukuje nad prahyzamču i tebe, Arlettoza dveře s názvem Prokletovždyťvšechny ty řeči o bojíchza které život nestojíprotknuly celý důma pokud někdy získám klidbude to jako. jako bychprožila minumum.
říkání o cestě
noviny k snídanidžus, kafé a mám tě ráda- k tomu čajza okny polský podzim malá auta, velké touhy, kterých já jsem plna po okraja o těch, co nás doma přivítajímluvit nevždyť všechno, co teď může zdát se milé nebo nás dva nyní může hájitbrzy pomine.
slunce je na podzim zubaté
koupila jsem knihu, pro potěšenídoma jsem si vzpomněla, že už ji vlastně nemůžu darovatnikdy už neřeknu-ticho-michybíš
smetla jsem vše dobré do rohu pokojepo špičkách. bojím setiše. to obcházetzírám do sklenicecítím jak vrtí sedo prachu na barumaluju zbytky měna fáze
obraz trochu nakřivo
natřels mě barvou
vtiskl vprostěradlo
a teď každou noc
se válíš po mém těle
já byla červnová zášť
já zkameněla v červnu toho rokubyla jsem jako lidé - plní suchaa modlila se za déšťdo všech morkůjá slyšela jsemjak otřesně jim srdce pukáa na nich usychaly jablonějen krůček bylo všem od propastikrálovství dala bych za koněa život za malou trochu slastiotevřela jsem knihu - barokoa na dlanijako kus létazbylo jenoko za okoa citkterý už nerozkvétájá byla placháoni volnítak, jako kopretina pod botoua vždy, když ty se hladce otřeš o nijsem jako ti, kterým už hrana zvonía rozpárala bych těnahotou.
přestřeleno
takový lidský zvykyco lechtají na zádechjsou mý dneska pojďme dříva v rána, v noci krátit dechpomalým odpouštěním chybkterý si každý vymysleljen aby bylo dobře - jako dříva všechny boly v chladu mělvíš jako minulenecítittak jako zítrazab mě lípvíš jako tehdy v ramenechta předstíraná bolesta má krevplašila všechny lidské vzdechyčesala jsem si vlasydlouhopro nářeksepisovala jsemasikomu čau a komu vděkbylo to všechno málootočili se zádya pokaždé když se mi chcetak vzdám tos vlasy v hřebenech.
rozhraní
obcházím místakde bývávalo dobřenejen nad čajemmusí se začít přestatmyslet na toco nejde uchopitpozději či dřívdnes dnes mě bolí těloo hodinu předema stýskat se všem budetřikrát rychlejipod stromyna který nevylezembudem se věšetnavzájem.
pf 08
Vánoce plné pohodyvýborného kapradárky, které potěšíSilvestr pořádně vypráskanýa v novém roce jen to dobréa s příjemnými detailyVám přeje sidka.
o tendencích
mám trochu oloupanejch jablek v dlanícha pro hořkoslanej smíchnabízet budu - jako Eva v rájidenaturovanej líhbyl jsi mi za rohem, když hřměloa s jiskrou v oku taje sníhpotřeba bude novou cestuvyšlapat zasev závějích.
jsou věci a jsou.. zase jiný věci
pomalu jsem se naklánělabylo to takový oničemsněnío ničemovi přemýšlenípořád tak trochu dokolavracela ses ke mě, Arlettoměla jsem tě na každý dlania netušila, že tyhle dotekymám navždy v sobě a žepodléhají dani a bolelo tovšechny kolemkdyž vyhrnovala jsi suknia pod stolem ti cizí rucemapovaly kolenabylas najednou tak cizí. se zdivočelým čoklemdokonale zkříženájá myslela, že sama v tobě zmizímjména všem jsi brala pozpátkujak nitkami a věkem utahaná přadlenapak byla za mřížemi, Arlettabyla bojovníkšpinavá cuchta zakletáa pro každej křikkdy ráno, na veradně řada jako dřívzakopala malátnostprotnula mi obrysyzašlýho sporákuprázný lednicea jednou . to si na sebe připijema rytmus krokůkdy se láhve samy plníbudu ti nejvíce do rozkroku šeptatže tu budua že pod postelí po všech těch tmáchvíckrát se nerozední.
oni se vždycky vzdalovali a já se loučila jak o život
na cestě od tebe, z tvý postele a z tvýho města topoly podél kolejnicza zvuku ššššššššš. a ššššššššš. šeptaly mi o DívceodjezduJáchym sypal mi do uší jemně nasekaný requiema jážmoulala jsem tiševe zpocených dlaních naše Koncekterý dals mina cestumyslím, že už se neuvidímea když, bude to samej plecha samý bacardi a colaco před námi na platechbude připomínat nám oběma a znovaže i to, co nikdy nestalo semůže někdysmyčkou v časekrátit dech.
špinavý věci nachystaný k vyprání
léto mi vonívoní mi frázemia ty fráze jsou plný okenze kterých se vykláníšpřed každým mým dotekemléto mi voníupevněným zápěstímusnutímpřed šestou rannívoní mi útěkemprotože léto je krutý. když nad tatrou se blýskáje rozhořčený. když hromy bijou jako divýa mi je úzkodo dlaní se kryju když tušímkolik lidí nad ránem se vzbudíale jen málokerýbudou uvnitř živí.
...na takový gesta já totiž děsně slyším...
mám ztuhlej krkz toho věčnýho přitakávánínesmyslným posedlostemdo vína hřmělo mia blýskalo sekaždý po svém volalukrutně kruté časyvlhkých plných klínůjsou modrý šálky láskyplných jedůjá šeptala jsem koutkem ústže probuzení plné křivda zlostiještě svedujen to zkususnout vedle měa než tě bodne ránobude u konce můj půst.
návraty k sobě
stromy líně se naklánějí k domůmjsou jako hrdla prázdnejch lahví polomortví vracejí se k milenkámnoc je pustáv sobě trhám archy papírus poznámkami o tobě a ústechco vždy mi byly na míru. típám cigaretua sem hnusnákdyž rozednění vzývám a mumlámkdo má více odvahy. ten, kdo odchází. nebo ten, kdo zůstává.
NÁBOR NA KALBU IN PRAGUE aneb VULGAR PARTY
takže, miláčkové.
o co de. právě vznikla myšlenka, že se uskuteční akce. bez zbytocnych kecu, tie potom pridu samekde.
...a říkali prej to nejde
ať mi nikdo nepovídá, že historie se neopakujeznovu cítím na kotnících ty vlny
kterými už jsem se jednou brodila
znova je tu to bušení, ve kterémse ztrácím mezi čtyřmi zdmipod okapem prolít si hlavu dočistajiným chlapem. teď chce se mi.
křičet do tmy je mý hobby
nejsou prachy na činži, kotěmožná bych se měla nechat přehnout o stůldovolit ti zneuctít mě svou špinavou poeziítoulat se po ulicíchhrát barvy pažemi všech lidí. za natřásavej zpěvs posmutnělým výrazempřepočítávat drobný - nad ránemvíno je má láska. miluju svý zakalený oči a tebe. na dva kroky -když nevidím na metrbudu muset od jedný lesby půjčit kilonebo dvě, koupit stáčenýv tepnách pak najednou cítit živottvuj soucit už sem taky propila a všechny rezervy už padly.
PF 2007
milí lidi míco vás ráda mám. i co vás neznám. nebo vás ráda nemám:)"suché a rovné cestyžidli štamgasta či houpací křeslo. " (dál si to nepamatuju)prostě.
před skokem málokdo se zouvá
začínalo to celkem stejněze záclon odkapával nikotina v noci vlezlá zima podélmezi těmito zdmi bude seusínat bíle a v básních se zažloutlými okrajijizvy minulých neděl pomalu letovatk těm novejm ne ne (šeptat)do tmy polykatmezi těmito zdmi, mezi těmito. těžce poskládanými slovy klasiků, ach ovšemumírat se bude pořád znovaa pokaždý jiným směremkoukám ven do tmy a vidím sebebílý rámy okna - to sou rámy mého p_odrazuvidím ty pera a barvy tančící mezi prstyna papíře, do paříže a pařížskýho salátuv delvitě ve slevěó jétohle nět nečí hladový skučenísměs bílá do petky za půl staa probdít noc, pohledem, tiše, vedle nínový obzory, obrody, břehyočekávám podzim, zimua tyhle čtyři stěnyprojdou skrze mě, už netrpělivána nový hojící se stehynaposledy, co mám husí kůžibez cituDneska bude se mi koukat na strop jinak. Někdy jako bych usínala ve dřevě. Jindy v bakelitu.
čas k místní léčbě zánětů a infekcí
Víš. bylo to ráno jako vždy. Lidé trápili se pro hlouposti,přiškrcení brečeli si potmě. bylo to léto jako každé jinékromě tebe, kromě ní.
Dům na náměstí
Znovu poražená
začínám mít dojem, že tuhle "válku" nepřežiju
nevím
kde brát sílu zase vstát.
o jeho sebelásce
ona tiše poředstírá, že usnula. a mi teď víc se dýchá dovnitř a vrásky hobluje mi líh
nesmírná zralost k rozsekání vzpomínektolik se chtělo každou hodinoua na zapřenou vzduchem poslat polibekkdyž spal jsi, ve snech utíkals mi za jinoubylo těžkéčekat na ten horký dechkdyž ostří slov mé bouřepršelo ti po zádech.
arletta_má recidiva/two years Ego
Arletta byla moje dítě. Tolik potřebovala konejšit a hladit do noci, aby klidně spala. Vždycky se vzbudila v nepravý čas. Svírala mi hrdlo a tekla po něm, bloudila po stehnech, někdy jen tak stála a vysávala mě pohledem.
když ještě nebyly hvězdy
tak mi řekni, jaký to vlastně je. když dýcháš, zavíráš oči, usínášmožná na něco myslíš. a já ti povím jaký je po nocích zírat do zdi tančit na střepechdovolávat seúlevy
parapety byly bezpečný a tělov trnoví trhalo se ze zvykuna každý žíle uzelvlascemjako králík přivázaná k žebříkuzávěsy hýbaly se dechem a někdo za oknem probděl celou nocmimojiné třásla sem se vztekem-bezvědomí přicházelo na pomoc. voda byla teplá, čistáa chlastu.
z_lomy svět(l)a
poslední bolesti posledních nemocí
propasti jako opěrné body
ty polámané sirky týdnů, měsíce plné vyhořelých hlav
polykám
snazim se vzpomenout si na neco pekneho
vím, ztrácela jsem
poslední zbytky odvahy
a poslouchala
padající sníh
zátěž různých změn a ztrát
asi sem čekala na vhodnou chvíli
a nedošlo mi to
že už jako nemusí přijít
že už možná byla, víš
can i die 4 u tonight..?
nikdy mi neříkej
jaká jsem bez užití superlativ
nesnesla bych tě v naivitě mých ran
bez prostředků k ukončení nevinnosti
žlutá/slunečnice/šílenství
mluvily mi žíly ležela jsem pod stromy a vnímala všechno to dřevo kolem
malá dýchající rakev pro sebe/hlínu sem si sypala na tváře
po částech a já zvykala si a opakovala že nejde neslyšet
to zatloukání hřebíků a růže a pláče a vítr cinkající o listy
končím s chlastem/btw. s tebou taky
už mě nebaví ty věčný okna a
anamnééézis, rozuměj "rozpomínání se"
který vede zase jen k dalšímu panáku zahánějícímu
stud a rozpaky z nevědomostí
podle rytmu něčích kroků
tolik bych se chtěla vysypat
přímo před tebe - nevědět, že (mi) za to nestojíš
když dotekem probouzím démona, co vě mně spí
zkoušíš to zastavit/nebo dovést k dokonalosti - nevím
mimo
zaraženě jsem mlčela a
svlékala se pomalinku a
ukazovala ti svý obrázky
(v bedně porno jako motivační prvek, hm)
ladnými pohyby
zaprášený
dny vystřídaný
nevědomostí
tak sladkou jako
omluva všem (ve mně) pohřešovaným /a je mi úplně putna, jestli mám v názvu chybu/
snadno a rychle
levně, to hlavně
pouštím si žilou
a padám na záda /sakra už zase-pro tebe/
potřebovala bych obejmout/no fuj
potřebovala bych se zbavit
všeho ve mně, ale pomalu mi
začíná docházet, že už v podstatě ani není čeho
no jo, ty mý úsměvy, který už na tebe neplatí a taky
spalující/vzpomínková
Překlenutí posledních slov
a vstávání a zapomínání
a paralyzování vřelou sprchou
a zavírání očí a neschopnost
Modlení se ke mnou z(a)traceným duším
já klečela na zemi
a hlína mi svými
zdrsnělými polibky
cejchovala
Jo, kouřím.
Kdybys četl všechny
ty blbosti (blbůstky), který píšu na zemi
u dřezu
(ach ano, vždy originální)
ó, jen tobě, mé sladké vyznání
Polemikyo životnosti vyprahlých leknínůnecháme na domaCo myslíš. Být jen tvým odrazemZelenou vinárnouLínou labutíNebo sklínkou od máminýho kompotudo který hážem vajglyObdivuji tvůj geniální pozorovací talentÓ, mistřeTy, jež si otíráš podrážky o mé snyTy, jež nerozeznáš F14 (ve svých nejlepších letech)od slzykterou jsem pro tebe(od vždycky až do minulého pondělí)schovávala v mrazákupod bedlivým dohledemkuřat bez vnitřnostía makrel bez hlavyTak ty už se do mě nedívejNe
TY ne (čteno teatrálně)
orange blues
Vzdávám všechny ty boje
Kde výhrou jsou tvé oči
Kus tvého srdce
Ve mně tepe
lehounce
S tvým jménem na rtech
šeptám do ticha
(slanost slz)
Otoč se na záda
omluvná
Každýmu milimetru svýho těla
se omlouvám.
Je mi líto mých tváří
který někdy praskaly slaností slz.