F/ 6

Staré věžní hodiny odbily čtvrt na tři. Ulice byly prázdné a tiché. Nikde ani živáčka. Vzduchem zvolna poletovaly křehké sněhové vločky třpytící se pod stříbřitými měsíčními paprsky. Přestože do úsvitu bylo ještě daleko, tmavá a mrazivá noc se pomalu chýlila ke konci. Trvala příliš dlouho. Někomu snad byla tou první. Jinde tou poslední. Denní světlo mělo odhalit hrůzy, které napáchala.

Noční tmu na okamžik prozářil úzký proužek světla. Těžké dubové dveře se otevřely, drobná postava zachumlaná do kabátu vyklouzla ven a zase tiše zaklaply. Náhlý závan ledového větru odhodil osobu z masivních domovních schodů. Nejistě vykročila potácivou chůzí pryč od domu. Když stanula na konci ulice, naposledy se ohlédla. Roztřásla se zimnicí.

Na rtu přistála sněhová vločka. Chvíli odolávala horkosti kůže a pak podlehla a změnila se v malou kapku vody. Postava na okamžik strnule hleděla kamsi do neznáma. Pak se ztichlou ulicí rozlehly klapavé zvuky vratkých podpatků. Na čerstvé sněhové pokrývce spočinulo pár rudých kapek.

Zlehka jsem se protáhla v posteli, oči stále pevně semknuté. Cítila jsem, že je venku hezky – dotěrné sluneční světlo se snažilo proklouznout skulinami sklopených žaluzií. Ruka se mi mimoděk zatoulala na Matoušovu postel. Bože, to se ještě nevrátil nebo už je zase pryč? Blesklo mi hlavou, když jsem poznala, že je opět netknutá. Klasika. Divím se, že mě to po takové době stále překvapuje. Vždyť je to na denním pořádku – telefon zazvoní uprostřed večeře a hned: „Śéfe, výjezd. V Nerudově našli mrtvou ženskou/ zfetovaného a ubodaného typa/ oběšeného chlapa s kulkou v hlavě/ prostě něco hodně divného…“ Ach jistě, ano, můj udatný a nebojácný pan kriminalista okamžitě vyrazí. Dobře, je to jeho práce, ale… jednou bych se stejně ráda probudila vedle něj. Kdyby mě aspoň nebolela ta hlava. Včera jsme to asi s bandou z práce trochu přepískli.  Kde že jsme to vlastně skončili? Co jsem pila? Ale ano, už si matně vzpomínám – pokaždé zapomenu, kde ten bar je, ale když jej zas jednou najdu, dám si to fialové, co chutná chvíli hořce a vzápětí sladce. Nejdřív se ten drink zdá divný, ale nakonec se ho nemůžu nabažit. Cítím se po něm skvěle. Za to teď mi třeští hlava a jen čekám, kdy vyzvracím žaludek.

V předsíni zarachotil v zámku klíč. Prudce jsem otevřela oči. Tisíce světelných jehliček se mi zabodlo do rohovky. Sykla jsem bolestí a zamžourala ke dveřím pokoje. Koutkem oka jsem zpozorovala své včerejší oblečení rozházené po podlaze. V pootevřených dveřích jsem zahlédla cíp jeho kabátu. „Už jsi vzhůru, Aňuš?“ Nakoukl do pokoje. Ve tváři měl zase ten strašný výraz. Jako vždy, když s případem nemohl hnout. Vráska na čele se mu zas o něco prohloubila. Posadila jsem se. „Teď už jsem. Co se stalo?“ Viděla jsem, že nechce odpovědět. Nerad o tom mluvil. Ale občas mi všechno prozradil. Potřeboval to ventilovat a komu jinému by to říkal? Přistoupila jsem k němu a položila mu ruce kolem ramen. Zastudilo to, kabát měl zvlhlý roztátým sněhem. „No tak Matýsku…“ Podíval se ustaraně a přitom tvrdě. Rty pevně sevřené do tenké čárky. Na chvíli se zamyslel.

Najednou mi to došlo. ON to udělal znova. Před necelým týdnem našli další oběť – pátou za poslední půlrok. „Udělal to znova, že?“ Ústa se mu zkřivila bolestí. Zavřel oči.   

Vím, na co myslí. Určitě si to promítá jako film. Cítím, jak mu ty děsivé obrazy a myšlenky rotují v hlavě. Mám pocit, že tam jsem taky. V bíle vymalované místnosti. Všechen nábytek, věci, úplně všechno září sněhově bílou. Tím víc do očí bije ta všudypřítomná jasně červená, lepkavá krev. Je všude – stéká po zdech, kaluže se rozlévají po podlaze a vsakují do plyšového koberce. A v těchto loužích se válejí čerstvé kusy masa a velké i úplně drobné ohlodané kosti… Lidské kosti.

Vyděšeně jsme si hleděli do očí. Věděla jsem, že jsme to před okamžikem viděli oba. „Neměl jsem ti o tom vůbec říkat. Máš z toho jen děsivé sny.“ Odešel do kuchyně a aniž by si svlékl kabát, sedl si na židli a dal hlavu do dlaní. „Včera v noci zase zabil. Vypadá to tam úplně stejně. Bojím se, že se nám ale tentokrát vůbec nepodaří identifikovat oběť. Zůstaly opravdu jen kosti…“ Odmlčel se. Stála jsem opřená mezi dveřmi. Užaslá odporem a děsem jsem ho poslouchala. Jak může být někdo tak zvrhlý?! Kdo si může libovat v zabíjení lidí? A kdyby jen to! Vždyť on se v tom vyžívá a proboha… jí je. Při tomhle se musel zvedat žaludek nejen zatvrzelému vegetariánovi, jako jsem já, z toho muselo být zle všem. „Nejhorší je, že si vůbec nevíme rady. Mezi oběťmi není žádné pojítko, nikdy se nesetkaly, nemají nic společného. Jen ten zatracený bílý pokoj.“

I když pořád otřesená, ten večer jsem opět vyrazila s přáteli do města. Bohužel (nebo spíš bohudík?) bar s mým fialovým koktejlem jsme nenašli. Na pár následujících měsíců jsem na něj zapomněla.

Uplynul půlrok. K další vraždě zatím nedošlo a Matouš i ostatní z kriminálky tajně začínali doufat, že nelidský kanibal ukojil svůj chtíč a brutální masakr skončil. Můj milý kriminalista se zdál klidnější, ačkoli sebou v noci často házel ze spaní. Pro mě ovšem bylo podstatnější, že jsem se nanovo probouzela po jeho boku.

Jednou večer jsme už jako obvykle vyrazili na tah. Nejdřív jsme jen tak bloumali městem, až jsme úplnou náhodou narazili na malý bar v zapadlé uličce stranou všeho ruchu. V paměti mi vytanula pár měsíců stará vzpomínka. Nacházeli jsme se před TÍM barem.

Staré věžní hodiny odbily čtvrt na devět. Ulice byly opuštěné a klidné. Nikde ani živáčka. Ve vzduchu byla cítit pozdně jarní svěžest. Přestože do půlnoci bylo ještě daleko, vlahý a slunečný den se chýlil ke konci. Na město se snášel nachově chladný soumrak. Dnes bude noc dlouhá. Někomu snad bude tou první. Jinému tou poslední. Temnota měla skrýt hrůzy, které se noc hodlala napáchat.

Trhla jsem sebou v posteli. Měla jsem příšerný sen a navíc mě mučila bolest hlavy. Oči jsem nechala stále přivřené. Venku bylo určitě škaredě – dešťové kapky zvonivě dopadaly na parapet. Mimoděk jsem se překulila na Matoušovu matraci. Cože? Je pryč? Postel nerozestlaná. Že by se v noci něco přihodilo?  Klasika. Divím se, že mě to po takové době stále překvapuje. „Śéfe, výjezd. V Květné našli mrtvého chlapa/ zfetovanou a ubodanou holku/ oběšeného typa s kulkou v hlavě/ prostě něco hodně divného…“ Včera jsme to asi zase přepískli. Ale zase, vlastně už pošesté, jsem si dala ten fialový zázrak. Když pominu, že mi asi pukne hlava, cítím se skvěle.

Vstala jsem a pustila si rádio. V kuchyni jsem si začala připravovat svou běžnou obilno-mléčnou snídani. Zatímco se mléko ohřívalo v mikrovlnce, odběhla jsem si do koupelny. Z rádia se ozval vážný hlas: „Otřeseni vám musíme oznámit, že dnes v noci došlo k další příšerné vraždě. Bohužel, náš kanibal je zpátky… Policie zatím vyšetřuje na místě už šestou vraždu…“ Další slova redaktora jsem ani nepostřehla. Očima jsem zavadila o zrcadlo. Celý obličej jsem měla od krve. Okamžik jsem překvapeně zírala. Potom jsem se usmála. V zrcadle se odrážely mé krví zbarvené zuby. „To je dnes krásně,“ napadlo mě.