Zmije

Mé hovory se zvířaty

Stál jsem strnule sehnutý u pařezu, jenž byl pařezem už asi hodně dlouho, neboť jeho dřevitá struktura byla notně vyschlá. Ve vzdálenosti asi dvaceti centimetrů od mé hlavy se nalézala zmije a hleděla mi uhrančivě do očí. Zrovna jsem přemýšlel, co komu odkážu ve své poslední vůli, když tu zmije povídá : "Proč se člověče nenarovnáš ?" "Jo, já se narovnám a ty mě kousneš !" odpověděl jsem a dál nehnutě hypnotizoval pařez. Zmije řekla, že mám pravdu, ale do nekonečna tu přece stát nemůžeme. Pokrčil jsem opatrně rameny. "Tak se odplaz." pokusil jsem se navrhnout. Zmije řekla, že to nejde, neboť jen by se pohnula tak bych jí ublížil. Pokusil jsem se jí upozornit, že nemám čím, ale pak jsem si uvědomil, že držím v ruce sekeru, kterou jsem se právě chystal odetnout suchou větev z pařezu. Začalo se stmívat. "Za chvíli už bude tma." řekl jsem "Hmm." odvětila zmije a dál nehnutě sledovala moji osobu. Přišla noc. Pak se rozednilo a zmije byla pryč. Příšerně mne bolely záda. Někdy si to zkuste, stát celou noc v předklonu.

---