Jak se Samouš III

(pokračování)

Jeho srdce se poslušně vrátilo na své původní místo a Samouš metelil jako o život. Běžel, pádil, utíkal, uháněl a řítil se, nejeden hříbek přitom rozšlápl, i do stromů sem tam cestou vrážel a sova ho přitom obletovala a dost podrážděně na něj shora dorážela.

„Nepustím tě, nepustím,“ ozývalo se v šustění jejích křídel a Samouš měl co dělat, aby při klopýtání přes kořeny stihl odrážet její zákeřné výpady. Nakonec obětoval sovím spárům svůj již beztak chatrný kabátek a z lesa se přece šťastně vymotal.

„Uf,“ oddechl si. „To jsem to ale vymňoukl,“ huboval se v duchu. „I když, na druhou stranu, mohlo to dopadnout i hůř. No nic, ať jsem, kde jsem, ať jsem, co jsem, hlavně, že už jsem z lesa venku, a k tomu celý.“  A Samouš se rozhlédl. Byl opravdu z lesa venku, stál na stráni a pod sebou spatřil lesknoucí se hladinu rybníka.

„To je nápad!“ zajásal Samouš, sotva zase popadl dech, „půjdu se poradit k rybníku. Rostou tam staré vrby, ty budou určitě moudré, možná rákosí něco utrousí a voda by snad taky mohla něco vědět.“ A už si to sypal k rybníku.

„Vrby, vrby, co vy víte?“ volal už z dálky, ale vrby se jen jakoby rozpačitě drbaly na hlavách a neměly se k odpovědi. „Aha, proto se asi říká ´mlčet jako vrba´,“ napadlo pozdě Samouše.

„Tak co, rákosí, jak se s tebou klábosí?“ zkusil to rozverně cestou kolem vzrostlého rákosu, ale odpovědí mu bylo jen uražené šustění. „Poradím se tedy s vodou,“ řekl si do třetice Samouš, doběhl na břeh a bez velkého rozmýšlení vrhl se po hlavě do vody.

Ozvalo se mohutné „šplouch!“ a pak mezi panickým cákáním zoufalé výkřiky:“Pomoc!“ a „Já se topím!“ ve chvílích, kdy se Samoušovi podařilo vynořit nad hladinu. Samouš se totiž topil. Že je neplavec ho nikdy předtím nenapadlo a nenapadlo ho to ani teď,  protože jak se usilovně pokoušel udržet nad hladinou a šlapat vodu, nezbývalo mu moc času na přemýšlení. Vlastně ani špetka.

Když už mu docházely síly a vypadlo to s ním náramně bledě, tak bledě, že kdyby měl alespoň špetičku času se nad tím zamyslet, nemohl by to vidět jinak, než černě, něco se stalo. Ať to bylo, co to bylo, a můžeme o tom jen spekulovat, protože Samouš už byl na tom tak, že neměl sílu cokoli zjišťovat, natož se v něčem ubezpečovat, cosi ho uchopilo, zvedlo nad hladinu a nepříliš šetrně s ním mrsklo na břeh. Mohl to být čáp záchranář, co letěl náhodou kolem a všiml si, že se dole v rybníce něco mele, ale třeba také dobrý jezerní duch, kterého Samoušův křik probudil z dřímoty, nebo vodník, který už měl po šichtě a nějak se mu nechtělo hledat další hrníček. Anebo taky něco úplně jiného.

A tohle něco, a smiřme se s tím, že co to bylo se opravdu nikdy přesně nedozvíme a nemá cenu po tom pátrat, i kdyby nás to trápilo sebevíc a my chodili kolem toho rybníka denně a celé dny a noci vysedávali na jeho březích a stokrát, tisíckrát se vrhali do jeho zádumčivých, či útěšných vod v naději, že na to nakonec přijdeme... Nepřijdeme. Ve vodě se nedá na nic přijít. Chodit se dá jen po cestách a pěšinách, tedy po pevné zemi, zatímco ve vodě se odjakživa musí plavat, splývat, nebo vznášet, pokud ne rovnou tonout či utápět se, i když lidé jsou samozřejmě koumáci a vymysleli například šlapadla, kterými si mohou na vodu celkem pohodlně došlápnout. I když jen do té chvíle, než se takové šlapadlo kupříkladu převrátí. Ale to jsme odbočili. Kousek stranou. A tohle něco tedy...

(pokračování příště)