Roadstory s teenagerem

Pondělí 15.8

Vydatně a furt, jako že nikdy nepřestane. Takhle nějak pršelo o povodních, snad i o potopě. Start. Multivan hladově vyráží a jeho 170 koní jede jak z praku. Jenže jen do první zácpy na Letný. Stojatost počasí prosákla do dopravy. Dalších pár olezlých posunovaček.

Ted se těší na spaní v autě. Je mu 14, skautovi. On the road mu nic neřiká. Bereme máti k sestře. Nestíhá, o čem povídáme, reaguje o tři věty později. Sama od sebe říká věci, kdy my nechápem, proč říká tohle, teď a nám.

Dálnici na Hradec halí metrová závěj dešťové tříště. Brzdová světla obtížně pronikají a vypadají jak potenciální smťáčci. Teď ovšem všechny blinkry. Že už smrťáčci krouží. Naštěstí jen pár plechů – cizích.

Oběd v motelu Kopičák. Jen pár reklamních předmětů připomíná rok 2005. Obsluhu i hosty dovezli z 80. let. I jídlo.

V Kostelci nad Orlicí procházka po náměstí zděsí zaprděností městysů. Cesta k dědově domku je úděsně krátká. Chceme se z máti jen rozloučit, strýc a teta zvou dál. Strýc mlčí. Než něco řekne, na vteřinu tiše a pomalu odhalí přední zuby. Teta a máti mluví furt, beze smyslu bez pointy.

Tady je Krakonošovo, moh by říct Trautenberk, nebejt to Žamberk. Snaží se tvářit hrdě. Na malém kousku místa nechaném horami vypadá legračně. Musí se stáčet obtáčet dotáčet. Všichni s ním.

Chápu, proč měli hipíci dodávky. Sedíme výš, tedy vidíme a dojedem dál. Nejsme ty vobyčejný blbý nízký osobáky, ani ty nevohrabaný náklaďáky. Výhody obou.

Cestou do Jeseníků auta odpadaj. Z lesů jsou haldy zeleně. Do cesty nelezou. Furt leje. Na řídkých mýtinách kytky všech barev. Až se do nich opře slunce, průchozí zešílí z těch vůní.

Autokemp v Hlučíně. Přivítání: jo tak dovolenkovat se chceš? Hákovat máš! V půl deváté vše zavírá. Poslední tři černý lahváče (černý fakt nemusim) mi prodává rozpačitě recepční. Vlastně tam není, vlastně mi nic prodat nesmí. Na terasu bufetu si pozval kamarády na grilovačku. Prodavačka odešla na šuk.

Pivka do auta. Odjíždíme do nejvzdálenějšího kouta kempu. Ted čte fantasy. Na rozkládacím stolku píšu tohle.

Mezitím volám Evě. Příměří po dóst hustý hádce – i varianta stěhování. V klidu teď počítáme mrtvé a raněné.

Rozkládáme zadní lavici a sklápíme sedadla v 2. řadě. Navazují. Spacáky a spíme v poho. Ve čtyři se mi chce chcát. Leje. Jen otevřu dveře. Není poznat, co dopadá na zem.

Úterý 16.8.

Probouzíme se v 9 pryč. Recepční měl pravdu. Teplá voda jen do 9. Trest za úsporu je upatlaná vomlácenost. Při odjezdu recepční s prodavačkou z bufetu nadávaj, jak málo berou.

Někdo vzal všechny součásti průmyslového města, přidal ještě mnoho dolů a hutí, vyhodil a nechal to tak, jak to dopadlo. Kde zbylo místo, dal náměstí. To je Ostrava, navíc couvá ze slepé uličky bolševické industrializce. Do volných míst parky pole haldy zeleně. Ale Stodolní si své místo našla. Je to ona, i když teď spí – dožívá minulou noc, připravuje se na další.

Multivan maká na jih do Beskyd. Ted vypráví o táboře. Přidávám vlastní storky ze svých dětských až jinošských, ale spíš přemejšlim, jak s nim proberu jeho ranou onanii, u kerý jsem ho přistih. Zatím jsem mu jen řek, že je to v podstatě normální a že nemá cenu, tvářit se kvůli tomu jak hromádka neštěstí.

Beskydy jsou zamženě kouzelné. Na Slovenský hory však nemaj. Všechny horaly ten déšť splách do údolí, takže ty jejich pospojované vesnice měří nekonečněkrát 60km/h a strašně mockrát přechodů.

Po chodníku dou dvě holky. Smějou se. Ze silnice je baví naparující se tuctoň. Držim směr – hodně vpravo. Uskakuje a mává ručičkama. Z oken naše zdvižené prostředníky.

Obídek v motorestu. Ceny jsou i numericky nižší než v Čechách. Na výborných haluškách mám málo brynzy, Tedovi se jinak dobrý řízek koupe v nálivce ze sterilované zeleniny. Na celou restauraci jedna slánka. Hajzly jak ve čtyřce. Servírka zpomalené utrpení Kristovo. Chápu Zápaďáky v situacích, kerý nám přídou normální.

Před Tescem v Žilině, západně zabaleným zbožím v socialistickém kabátě (ve vomlácenym baráku vybíraj na hajzlu prachy dvě nasraný báby, v přízemí si musíme vzít po řevu prodavačky vzít vozejk, ač chcem jen flašku vody) rozpřahuje ruce Andrej Hlinka v obžalobě, jak málo peněz sem Češi napumpovali.

Průsmyk pod Strečnem je jedna velká vášeň. Češi se dojmou kopečkama.

Ružomberok nestojí za vystoupení z auta. Cesta na Donovaly je malý Rakousko. Cesta z nich jak pád z dobře placeného místa.

Centrum Bánské Bystrice je jedna ulice, rozšířuje se v náměstí jak had, kterej jednou sežral trh a už mu zůstalo. Radost pohlédnout na některé domy. Zas leje, jako že nikdy nepřestane. Nespíme v autě, ale na ubytovně. Montovanej barák mezi novými byty poskládanými do domů. Před nima parkujou auta stejnejch debilů, kerý teď seděj v baru tý ubytovny, jen znali lepší lidi a lepší příležitosti.

S Evou příměří. Jen dva vojáčci po sobě začnou střílet. Ihned je stahujem.

Středa 17.8.

Leje a mraky se válej v půli hor. Snídani u Lídla konzumujem v druhé řadě Multivana u stolečku. U pumpy si dáváme kafe a čokošku. Ted zkroucený u pultu vypadá jak moderní socha.

Zvolenský hrad je k pláči. Z okolních paneláků koukaj na nádvoří.

Bánská Štiavnica je bomba. Ted sakruje. Vlastivědu si nespojil s chozením do kopce. Velmi strmo zde. Přes spoustu rekonstrukcí a kostelík mizící v mracích a zas se objevující žasnu. Bohaté domy jsou náhrdelník té stráně.

Před Levicema někdo ukrad kopce. Městečka – pomníky bolševizmu. Jak smetí pod stůl někam zakopli kostely a starší domy.

Nitra má kliku, že tam sídlili maďarští arcibiskupové. Arcibiskupství je to jediné. V hospičce na hlavní třídě jsme dali obsluze 15 minut. Pak dem do pizzošky, kde jsme sami. Kvalita pizzy odpovídá.

Do Seredi kvůli Ziggymu. Do sídliště zabloudil kostel. Na jeho „lužencové“ hory (odpad při výrobě niklu) nemáme energii. Jo, a Ziggymu řekněte, že Serdehely není maďarsky Sereď, ale Dunajská Streda.

Vzhůru do Štúrova (maďarsky Párkany). Silnice rovná jak pro autopilota i ve 120 s předjížděním. Spousta stejnejch a divnejch vesnicoměst – Galanta, Šaĺa apod. Vypadaj jak v kocovině.

Ve Štúrově maj bejt 3 kempy. Klikatě kroužíme kolem návsi se 3 krámy, 2 hospodami, 1 cukrárnou a stánkem s občerstvením. Ani ukazatel. S každým dalším kroužením jsme blíž díky náhodně sehnaným informacím.

Po sedmym okruhu jsme v příšernosti, kde si ostatní návštěvníci libují. Před montovanými zamřížovanými buňkami – lemují rozryté tréninkové fotbalové hřiště - se lidi chovaj jak na chatě. Metr vod nich další. Spousta rajcovních ne moc chytrejch holek.

Večerní procházka podél Dunaje. Kam se sere Vltava. Unavené baráčky Štúrova lemované sídlištěm versus Katedrála v Estergomu vypovídaj o sebehodnocení obou národů. Probíráme Tedovu onanii. Normální náhrážka, kerá se dělá v soukromí a kerá se nepřehání. Pookřává.

Do telefonu s Evou proniklo slovo rád(a).