Jak se Samouš IV

(dokončení)

...zachránilo Samoušovi, dá se říci, že opravdu v poslední chvíli, kůži neboli holý život. Jak také jinak, má-li jít o skutečně napínavý příběh s nečekaným rozuzlením. A zatímco Samouš leží na břehu, lapá po dechu a vidí všechny svaté, my máme čas na malou rekapitulaci.

Víme už, spolu se Samoušem, který teď ale není příliš při sobě, že - i když mokrý jako myš  - asi přeci jenom nebude myš, to spíš suchozemská krysa, protože ve vodě se sotva kdy pořádně omočil, nicméně má srdce na svém místě, uši, které slyší, a také bude malinko zbrklý. Určitě víc, než může být zdrávo. A to je, až na pár zanedbatelných maličkostí, asi tak všechno. Mezitím Samouš přichází k sobě. Už je tam. Ale ke komu to vlastně přišel?

„Jsem já to ale truhlík,“ pomyslí si Samouš, sotva se trochu vzpamatuje a otřepe. „To mám z toho věčného vyptávání. Maminka mi říkala... No ne?! Vždyť já mám vlastně maminku! Ta přece musí vědět, kdo jsem. Jak to, že mě to nenapadlo dřív? Jak jsem jen mohl na vlastní maminku zapomenout? Zřejmě ta studená koupel byla přeci jen k něčemu dobrá.“

„I když vlastně nevím, kde ji mám hledat, takže jsem pořád tam, kde jsem. Na druhou stranu jinde ani být nemohu a konečně vím, co vlastně hledám. Říká se, kdo hledá najde, tak proč to nezkusit?  A tak se Samouš vydal hledat svoji ztracenou maminku. Ale to už je, milé děti, zase jiná pohádka. Dobrou noc.