Křídelnice

Křídelnice je vraná hmota, pnoucí se několika svaly, tvořící smích nebes. Je to těleso s pravidelnou vnitřní stavbou, která je tvořena ústy teplot, bez dotyku země a tlumoku nadměrnosti. Její okohybné svaly vdechují malé bytosti, točící svými životy. Mám strach, že mne vzhloubne, jednou ve svém šatu tvořeným hmatem. Křídla, mohutná křídla, jejichž zvuk , když vrhá nebesa, navozuje neobyčejné záchvěvy v srdečnici. Bezmezně neutichající cirkulace atonalit, dává lidu pokleknout až k tušené linii něžné mikrováhy.

        Budu vám opěvovat její prostory, jež jsem navštěvoval v nejistotě, trpící strachem z jejích arén, prostoupených tvářemi kletých dimenzí. Napřed jsem byl opleten vakuovou formou, abych mohl být spolknut. První, rudý, prostor byl tvořen křivkami pátého stupně jsoucna. Všude jen básnické vrypy do pelyňkových stěn. Prostupoval jsem tímto prostorem dlouho a nakonec jsem došel k malé louce u lesa. Stromy visely za mohutná lana, přivázaná na poněkud obézní trojsféru. Louka se vrásčitě třásla na velké obezděné točně, která byla ovládána myšlenkami z negativu. Můj přesun do místnosti, tvořené prázdnem, neohraničeným prostorem, byl poněkud těžkopádný, jelikož mé nohy slábly pod nekonečným zemětřesením dechu křídelnice. Třetí místnost jako iluze. Uprostřed ničeho čnělo jakési impérium drobných hlav, jež jsem musel obejít s maximální opatrností, abych nepoškodil jejich aury. Do čtvrté místnosti vedla chodba cévnatou rostlinou. Zde jsem poznal první bouři polárních souřadnic. Dal jsem se do běhu abych….A záře…Bohatýrský zpěv!...Čtvrtá komnata, která se mi stále zaměňovala s myšlenkami kletých zvonců. Ze země vyrůstaly kvadrátové dlaně, které se mne snažily strhat poslední šanci k prostoupení do páté komory křídelnice. Ale pátý prostor nebyl vůbec zřetelný. Byl slyšet pouze skřípot křídel. Při chybné souhře ohebných svalů se ozval nářek srdečnice, jež jsem nikdy nespatřil. Do páté komnaty jsem byl přenesen pouhou myšlenkou na ni. A zde jsem usedl a učinil poznámky o tajemném rozpoložení obsahu atmosfér. V tom nebeské těleso otevřelo božská ústa a vzhloublo mne až kamsi za hranici nepochopitelného nekonečna. A psal jsem do písku ještě nerozvité květy srdečnic. A počal jsem kolem sebe pojídat prostor, dokud nezbylo jen pouhé nic.