Lesk a bída

Lesk a bída

Matně si vzpomínám na několik hodin, kdy jsem zvětrával v mase rozválcovaného těsta.
Samotné vykrojení proběhlo rychle. Netrvalo déle než zlomek vteřiny.
Podebrali mě nožem a položili na tenký plát mě neznámého kovu.
Sousedé vpravo i vlevo se mi nápadně podobali. Až na tu nesmělou hvězdičku, co se choulila v rohu, protože se nevešla do předcházející várky.
Netušil jsem co se děje.
Kdo jsem? Kde jsem? Kdo jsou? Co to se mnou dělají?
Plech zbystřil zmatené pohledy všech ležících a oznámil, že projdeme tvrdou zkouškou.
Do unie vánočního cukroví prý nemůže být jmenován jen tak někdo.
Hvězdička jej zavalila otázkami: ,,Hm. A vstup obnáší co? Co je to za zkoušku? A proč bysme tam měli chtít? Máme možnost volby?‘‘
,,Neboj se! Ze začátku to sice bolí, ale.. ‘‘
Tenký kus železa už ze sebe víc nevypravil. Něco lehkého a bílého nás symbolicky zaplácalo mastnou tekutinou. Bez milosti, za doprovodu vánočních koled, jsme byli vsunuti do sálajícího chřtánu elektrické trouby značky Solar Krematium. Její tlama hlučně sklapla. Byli jsme jí vydáni na milost. Ze začátku jsem se cítil jako připečený. Celých 15 minut jsem se strašně bál. Pociťoval jsem neuvěřitelnou bolest. Posléze však slast. To když jsem ucítil vůni své spálené, horké, potící se kůže. Plech byl lhostejný. Trouba se chvěla a vztekle nás bičovala neustále sílícími výboji. Najednou však elektrická obluda otevřela tlamu a my byli z jejích spárů přeneseni na chladné schodiště. Srdce mi bilo jako hodiny o půlnoci. Já, Plech i mí druzi jsme s úlevou vydechovali. Najednou se průvanem rozletěly dveře. Po schodech se pomalu plížilo něco velkého, chlupatého s jasně zelenýma očima. Černý vetřelec se zastavil nade mnou. Ohmatal mě fousy. Růžový jazyk naznačoval jeho záměr.
Kdoví, kde bych byl dnes, kdyby se dveře nerozletěly podruhé a hysterický výkřik: ,,Fuj Čiči! Nesmíš! Mazej..!‘‘ by kocourovy chutě nezahnal.
Po dvou hodinách se mé perníkové srdce konečně ustálilo na běžné tepové frekvenci a já mohl s ostatními probrat dnešní krušné chvíle..
Za tu dobu se schodiště naplnilo ještě několika plechy. Nechali nás v té zimě nocovat až do příštího dne.
Mmm… Ovšem ta ceremonie posléze stála opravdu za všechno utrpení a čekání. Nechci působit nějak vypečeně a sobecky, ale myslím, že mně a hvězdičce to slušelo asi nejvíc. A potom, co jsme byli vybráni mezi elitu a vyzdobeni bílou polevou, jsem si připadal jako král.
Lidé nás ale tak výsostně neocenili. Položili nás až na samotné dno krabice.
Strávili jsme tam celé svátky..
S některými jsem se už nikdy neshledal. Proslýchalo se, že emigrovali do Žaludkova (Nechci ale šířit drby. Nevím co je na tom pravdy.) Na Nový rok se i o našem osudu rozhodlo. Zbylo nás 7 statečných! Nikoho jsme už nelákali. Každému se při pohledu na nás dělalo nevolno. Hlavně při pomyšlení na ukazatel váhy. Vyskládali nás vedle sebe na kredenc a začali nad námi šermovat dlouhým špičatým předmětem. Šel z něj strach. Přišla řada i na mě. Bezohledně mi udělal díru do čela. Když jsem se probral, strašně jsem se zděsil. Tou ještě nezahojenou dírou mi provlekli nevkusnou červenou stužku a znovu mě zavřeli do krabice. Světlo světa jsem spatřil až na příští Vánoce. Za tu dobu jsem zvrásněl a ztvrdl.
A rok od roku je to horší. Pomalu ale jistě se drolím. To, že mě na dva týdny vždycky oběsí na stromečku, pak zase na rok(někdy i na dva..) hodí do krabice, nedělá mé imunitě nijak dobře…
Nic si nenalhávám. Jednou, až jim přestanu vonět, mě bez mrknutí oka odsoudí a hodí pod zobák nevybíravým hrabavým kurům…

---