Písmák Otázky
Stojím na největším rozcestí svého života, nebo stojím na největší křižovatce svého života.
Rozcestí mi evokuje dvě cesty a podle mě člověk většinou ví, kam která znich vede. Já. Já nevím nic.
Zelená vdova
ZELENÁ VDOVA
Večer co večer sedává Viola na zápraží svého domu
čekajíc manžela, co snad už dnes se zdlouhých cest vrátí domů.
Sedí tam na schodku, kouří si cigáro,
Darině
Mluvila ze spaní, či byla snad vzhůru
Písmenky na papír představuje můru
Můrou krásného motýla se zelenýma očima a zelnými rty.
A nejen tohle
Příběh vyprávěný, drmolený, anamnestický, nostalgický, vymyšlený, pravdivý, jiný, přibarvený, na který můžete i nemusíte být pyšní. Nemusíte, ale můžete. Jste.
Teď ale bez nesmyslně uznávaných norem a přetvářky.
La dolce vita
Nikomu na tom nezáleží a. všichni po tom slintají
Nikomu to nevadí a . všichni to nenávidí
Každý je rád, že to má a . ze srdce to nesnáší
Někdo je rád, že nemá a.
Šepot naděje
V rozkroku věčnosti přistáváš v mých snech
mizí duch obrazu na zaprášených zdech
Rukama holýma objímá krabici
v níž 10 ramínek věznils jak slavici
Packen wir's an
Skrz mraky chrlí se tisíce slov
Ty víš to taky, však víš kde hledat vchod
Vchod ke své samotě, vchod v sobě samé
Že živa zůstaneš předem je dané
Sedíš
Sedíš
Sedíš za stolem, kotníky propleteny jako břečťan kol nohou staré židle,
k rohlíku a pěti dekům gothajského salámu přikusuješ jen na pohled čerstvý kedluben.
Hodiny tikají, prádlo skládá v pračce bobříka odvahy, průvan lomcuje s dveřmi a slunce. Slunce dnes svítí a hřeje naposledy.
Letargie
Napnuté prostěradlo se pod tíhou mléka rozlitého zhýbá
Od novu do novu nic než bílou skvrnu spatříš
Bílá život znamená, byť se v mrazu rodí
Zdánlivě vše živé žití nenachází
Sejdeme se v posteli
Zaváněl všedností, co víc, byl všední, ten den, co jsme se měly prvně setkat. Jedna prodejna splývala s druhou; okna, dveře, schody, výtahy, obsluha; rozmazaná čmouha času jakoby překryla jejich variace a slila je pro mé letargií otupělé smysly stále v tentýž jeden monotónní druh. Pochyby, zda neběžím za vlakem, co ještě nevyjel, se staly samozřejmostí. Ve chvíli, kdy se ústa chystala zavřít za posledním soustem naděje rudé závory, se na okamžik rozsvítila modrá a žlutá světla.
Lesk a bída
Lesk a bída
Matně si vzpomínám na několik hodin, kdy jsem zvětrával v mase rozválcovaného těsta.
Samotné vykrojení proběhlo rychle. Netrvalo déle než zlomek vteřiny.
Podebrali mě nožem a položili na tenký plát mě neznámého kovu.
Lesk a bída vánočního perníčku
Moc dobře si pamatuju,na ten den,kdy jsem se narodil. Byl jsem vyňat ztenkého plátu těsta. Už bylo na čase. Trnul jsem tam celé dvě hodiny jako převálcovaný.