Dopis Pukemu

25-10-05

Ahoj Puké!

Trvalo mi to, jako, ale vybrat si tužku a papír není pro intoše nijak moc lehkýho, víš – tak proto.

Taky píšu právě úplně v pořadí až druhý dopis, jeden už jsem totiž nacpal, to teda doslona, ale nepovedl se mi úplně podle mých náročných právě představ, no a tak je teda dost pravděpodobný, že se v tomhle dopise budu zmiňovat i o tom, co jsem psal v tom prvním dopise, abys byl v obraze, v mém obraze, libobarevným předmětem mé obraznosti!

Protože první dopis jsem psal tak, jak jsem býval (dávno tomu!) zvyklý, tzn. (zkratkové slovo, které znamená „to znamená“) velkým tiskacím písmem. No a od toho se vlastně odvíjel celý báječný dopis, který jsem ti teda napsal. Zjistil jsem totiž, že už někdy nějak nesvedu psát právě velkým tiskacím písmem a podle toho to pak taky vypadalo, ten dopis. Tak jsem si vlastně po celý ten dopis stěžoval, že zjištuju, že už vlastně neumím psát velkým tiskacím písmem a že to podle toho taky vypadá. No a protože to bylo málo, na fenomén mého formátu, a protože to taky vypadalo, tak píšu dopis druhý, nový a ještě lepší než měl být ten první.

Bolí mě ale ruka, takže je tu riziko, že pokud budu psát hodně dlouho, tak tenhle dopis – druhý, lepší – bude v podstatě totéž, co ten první – horší, jen v bledě modrém, jak se říká.

Podotýkám, že první dopis jsem psal zelenou, tento je bledě modrý. No a pak to bude teda vypadat. A protože už píšu moc dlouho a ještě jsem se v podstatě nedostal k jádru lískovýho oříšku, myslím, že to riziko se zvětšuje. Každým coulem.. každým slovem. A to u toho ani nekouřím.

Takže stručně to, co jsem Ti chtěl v prvním dopise tak důležitě sdělit. Tak především mi záleží na značce papírových kapesníků. Nejraději mám Tento, nebo Amelia taky není úplně špatná, ani ta se lžičkou, vlastně. Jenže nejsem na holky

z Francie

ani z Afghánistánu vlastně nejsem na holky

a z Islandu taky ne, ani ze Švécka, vlastně ani na holky

z Ústí nejsem, ale jsem kosmopolitní jinak, sečtělý a zcestovalý či jak to říct, jak mluvit o knihách, intoších a kapesnících před tebou, který nečteš, věříš takovým lžícím, jako že lžička je malá lež, a smrkáš do rukávu, přinejlepším do toho svého teda.

Nicméně není to důvod, aby ti ti někdo nadával do „zasraných pukoňů“ – to je nefér, nesportovní, a ani to není zdravé, používat takový invektivní přívlastky na děti. To by si teda ten tvůj kamarádíček, co ti takhle nadává, za krámeček nedal, tohleto, co bych mu jako všechno řek! A já už mu to řek! Včera na záchodě sem mu to všecko řek a doufal, že mě nikdo neslyší. Tady jsou stěny, Puke, skoro papírový.

Nicméně…

je dost pozdě. Měsíc je dávno vysoko na nebi, vitamín cé dávno hluboko v... někde v těle, co já vím, kam pluje, v anatomii nejsem až takový fenomén, ale básník každým courem

a chce se mně čůrat.

Buď se zdráv!

Pipe