Prosím vrať se mi.

Prosím, vrať se mi!

Už spíš a zrovna teď bych si přál být s tebou. Těžce oddychuješ a tvé vlasy se třpytí ve stínu hvězd. Zdají se ti sny plné radosti a bojíš se, že se v nich zjevím a vytrhnu tě ze spaní. Bohužel jsem se stal tvou noční můrou. Jsem smrtihlav jenž se vznáší nad ochránci tvých snů a snaží se proniknout skrz jejich spalující pohled. Jak rád bych se zjevil ve tvém snění. Ne, jako posel smutku, ale jako duše jenž nevidíš.

Stojíš na druhém břehu řeky Stix a přes oči máš pásku. Marně křičím skrz mlhu jenž tě obklopila, marně se snažím podplatit Chárona aby mě zavezl za tebou. Jsi slepá, nevidíš můj smutek nebo ho nechceš vidět, je v tom vlastně rozdíl? Stojím na ostrých kamenech, které se mi zařezávají do chodidel. Jedna stopa za druhou je plna krvavých vzpomínek a bolesti. Krev má v potůčku stéká do řeky, zatímco já bez vědomí kráčím blíž a převozník svou kostnatou rukou zvoní na zvonek, jenž vévodí přídi vratké bárky mrtvých. Jeho hlava se pomalu otáčí, snažím se prohlédnout skrze tmu, která vyplňuje místo obličeje. Jdu stále dál a voda se barví mou krví.

 Jsem jak Mojžíš, jenž vstoupil do vod Nilu. Jako on i já chci osvobodit, nikoliv však svůj lid , ale sebe. Svou duši, která bloudí ztracena někde v pláních smutku a samoty.

Mé tělo klesá na dno, ležím vedle tyranů dějin. Poblíž mě hraje Hitler kostky se Stalinem za povzbuzování a jásotu Caesara. Opodál sedí Ferdinand z Prus a pohodlně kouří lehkou cigaretu. Kouř pod hladinou vytváří nádherné obláčky  nazelenalého dýmu. Snažím se procitnout a najít, co mě tíží pod hladinou. Prohledávám kapsy, ale nic nenacházím. To srdce mě tíží zde pod vodou. Sahám si do hrudníku a trhám to, co mě, jak těžké kamení, odsuzovalo k záhubě. Mé srdce teď leží v mé dlani. Ještě bije, sice slabě, ale bije. Celé je skrz naskrz probodáno trny z růže jenž jsem ti kdysi daroval. Pouštím ho aby kleslo ke dnu a náhle stoupám zpět k hladině. Mé oči znovu vidí druhý břeh už není vzdálen. Jsem zpět ze světa tyranů ve světě hlíny a masa.

Má cesta je u konce, již jsem se dostal na druhý břeh a plazím se k tvé podstatě. Jsem od krve, bez srdce a promočený zlobou.

Jsi v černém plášti posetém diamanty a hledíš do šedého slunce, pásku svíráš ve své hebké dlani. Ležím u tvých nohou, nemohu dýchat a nejsem schopen jakéhokoliv slova. Jen hledím na tvé oči, které mě nevidí. Dotýkám se tvého pláště, je mrazivě studený a lehce za něj tahám. Sklopíš zrak a poprvé mě spatříš, oči se ti zalévají slzami lítosti. Podáváš mi pásku a žádáš mě. „Prosím, dej si ji na oči.“ Dělám jak říkáš a mé oči se beznadějně noří do nekonečné tmy. Poslední, co slyším je tvůj lehký krok a žalostný pláč. Odcházíš pryč a já pomalu usínám...