Tam za mořem

Tam za mořem žil jeden muž...to já...

 

 

Tam za mořem, stál jeden muž,

Dlouhý vlas a v srdci nůž.

Na jílci bodné zbraně, stéká krev,

V očích jeho hasne láska, žádný hněv,

Z jeho úst nevyjde nikdy lásky zpěv.

Tam za mořem, tím co je tak krátké,

Putují pomalu, naděje vratké.

Zoufalost jeho, z očí mu září,

Teskno a chlad, se vkrádá do tváří.

Tam za mořem neumírá člověk,

Umírá mysl, co dala fantazii zavděk.

Zde, kde vlny teplé vody písky omyjí,

Je konec snů, konec všech nadějí.

Za moře tehdy připlul člun,

Pln krásy, pln ženských lůn.

Oči muže se s očima ženy střetly,

Ty jeho vešly, ty její odešly.

Tam za mořem stál muž jeden,

Čekal dlouho, celý rok i leden.

Hluboko do kapsy měl, nebyl žádný král,

Koho by zajímal, by ženě nevystrojil bál.

Na slovo poslušný jako nosič v Himalájích,

Za mořem se svým steskem, pláčem ve skráních.

Moře byl ten den rozdíl celého světa,

Dalekost moře není jenom věta.

Moře dělí svět na lásku a přetvářku,

Nechtěl ji označit, nikdy za lhářku.

Svět nalevo, dal mu najevo již,

Že potáhne sebou, těžký kříž.

Na levé straně, se neplatí jídlo a daně,

Není možné jít doleva, říci jdem na ně.

Tam za mořem stále ještě stál

 A stále po jejich očích si zoufal.

Vpravo vítězí láska a cit,

Muž nemusí mít byt, by dosáhl priorit,

Celý jeho svět , je stejný kolorit.

Pravá strana ovšem obyčejná zdá se,

Proto podléhá z druhého břehu kráse.

Není cíl, není budoucnost nyní,

Mýsení stran není, oni jsou jiní.

Jak ten neúprosný čas, dále tedy šel,

On se do hlubokých očí snad navždy zahleděl.

Za mořem stál jeden muž tam,

Přestal se oddávat dětským hrám.

Slova jeho zněla „Otče, proč moře nelze přebrodit?

Proč nemohl jsem se jako bohatý narodit?“

„Buď rád, že jsi zde, náš národ nyní vymírá,

dnes se každý do nitra svého, jen díva.“

Pochopil tak muž za mořem,

Že svou lásku vyřeší snad nožem.

„Matko pověz, proč mám oči v pláč,

chceš říci, že pravý národ je falešný hráč?“

„Nejde o světy, když oba byly stejné kdysi,

ti druzí nastavili sobě vlastní rysy,

oni chtějí v klidu a pohodě se mít,

nemuset pracovat, využívat jiné a snít.“

Dál šel tedy po pobřeží,

Lehkým krokem dorazil na nábřeží.

Tu přijela loď ze země zprava,

Přijely davy lidí, zajímavá to zpráVA.

V slunci měsíce zářil tmavý vlas,

Tichem plného nábřeží šel sametový hlas.

Hluché oči přestaly bloudit v onom čase,

Snad najít to pravé bylo již načase.

Jak Věstonická Venuše, ideál své doby,

Muže za mořem ovládaly zloby.

On jako ona, byl stejného věku,

Vpravo se to nenosí, bylo mu stále do breku,
A tak se rozhodl, že moře přejde jako řeku.

Nebylo mu jasné, že se nemůže začlenit,

Své bláhoví tužby a sny naplnit.

Na okraji společnosti, jako kacíř stál,

Dák jít za svým snem, on se bál.

Ruka v ruce s jinou, tmavý vlas chodí,

On svou dýkou ke konci rozdílům zbrojí.

Vše je v tom nejlepčím pořádku,

Poznals úžas, teď si stavíš oprátku.

Dýka z nadějí stvořená,

Do srdce muže z druhé strany vnořená.

Všechen cit, vášeň teď odchází do polí,

Možná to v srdci něčím zabolí,

Jako boj s větrnými mlýny, tak zápolí,

Tam za mořem stál jeden muž,

Dlouhý vlas a v srdci velký nůž.

Tak nůž z jeho rány vyndávám,

Krvácím

K zemi zvolna padám.

Ten muž jsem já, ona je ten nůž.

Tam za mořem, kde jiný svět je,

Je stejný jako vlevo, ale bez naděje.

 

Tam za mořem, stála jedna žena,

Žena, jež lehce nabyla svého věna.

Úsměv a radost v jejich očích tkví,

Tím co ona dělá, jiní trpí.

Přepych, to to hlavní slovo v mysli její je,

Když má vše, tak neřeší problémy, nekouří nepije.

Když prochází v nábřeží druhé země „pravá“,

Vypadá, že je jednou z nás, smyslná a hravá.

Chtěla jednou moře překročit,

„chci vědět, něco nového chci se naučit,

lásko mohl bys mě tam hodit,

abych byla nová, tak mě i třeba ošatit?“

Co v očích to v peněžence vidí muž,

Tam za mořem, dlouhý vlas a v srdci nůž.

Lidé bez ducha tvoří tento svět,

Tělo jako póza co tvoří pravidelný květ.

Přišel večer, spadl bílý den,

Je čas přenést se přes ten krátký sen.

Tam za mořem stála jedna žena,

Do nového šatu vstříc cestě oděna.

Přístavem se o rozléhá klid opilých námořníků,

Dává na večer sbohem světu nevěrníků.

Krok její, následuje jeho krok,

Nejeví zájem, v šlépějích kráčí celý rok.

Uvědomuje si krásu té pravé lásky,

Vstoupit do druhé země jsou nejisté sázky.

Růžové brýle si na nos posadila,

Že je svět jaký je, nikdy nevěřila.

Tak večer posledním ranním parníkem,

Utíká pryč, na hlavě se slamníkem.

Je doma, co ji ještě čeká,

Moře rudé dnes, jako řeka.

Krev ze srdce muže za mořem ji zabarvila,

Když její mysl, jejich zemi z mysli vypudila.

Náruč plná peněz ji už doma očekává,

Takto žít, nelze pochopit, je to silná káva.

Tam za mořem stála jedna žena,

Zena jež lehce nabyla svého věna,

Nyní v pokoji s penězi lehce oděna.

Naivita a peníze se ji objímají,

Jeho oči pluly za ní, teď se na to podívají.

Sám v cizí zemi a v srdci nůž,

Má již klid, doufejme už.

Barikádu lásky, peněz a stáří nelze překročit,

Široké moře těchto rozdílů nelze přeskočit…

A tak

Tam za mořem stál jeden muž,

Dlouhý vlas a v srdci nůž.

---