Universum

Bylo by to na starodávných mlhách jejich nadějí. Ospalá „až“ spala by v jejich trůnech a měkké prostory, by samovolně vyrůstaly z jejich dlaní. Sněžení ve větru, božský kůň a na cestě ještě kdosi, beze všeho. Pne se mezi stromy, kochá se sám sebou, pobit zrcadly, lituje nás, pobité strachem z veškerenstva. Jeho prsty pnou se skrze mraky, kde již ve výši, jistě musí vrávorat a lkát, nebo poznávat hustou atmosféru. Spatřovali se v jeho zrcadlovém těle, viděli se o sto let povznešeni, pobiti zrcadly. Kolem těla jim vyrůstaly květy bez listů a cosi hmotného, jako zrození temna, noci či lehkosti. Pobízel: „jen blíž poznání“, po dlaních, aby vystoupali až k nepoznatelnému. Tak šli a postupně se měnili v bezesné roky. Nekonečnost, stala se jejich domovem a volání nalezlo konce v posledním bodě nedostupného a nikdy nezřeného prostoru. Spatřovali obří planety, vrhající nálady bezvědomí. Počali se obracet kolem svých os. Vytápěné vlasy se zamotávaly do rozpuštěných rtů a tím tvořily postupná křídla. Za řevu v těkání, zrychlili své „běda“ a zranili svůj hlad. Jen se křečovitě postavili a sáli půlnoc. Hltajíc růže řka: „ Jaká krása, jaká chuť. Ještě jednu závistivou představu!“ Když už, už nebylo co pojídat, naskytl se kolem čistě bílý, neobsažný prostor. Kdosi se rozběhl a běžel, běžel dokud nedosáhl nekonečna. Pojedli veškerý obsah jsoucna. V ničem jim nezbylo nic. Zbyly z nich jen dušné hmoty, které pomyslely na nekonečnost svého bytí. Jejich oblíbené cesty vedly nikam, jelikož nebylo stran, nebylo pevné půdy, nebylo vzduchu, jen v ničem, dvě prázdné hmoty, groteskně bloudící. Nyní již nešlo pochopit, že jsou posledním bytím v čemsi veškerém a „není snad tento prostor umístěn ještě…v něčem?“. Třeba v dechu samotného jsoucna, nebo v jeho myšlenkách a citech? Prosily tedy, aby se jim dostalo veškerého poznání. V tom se zřítily samy do sebe, aby z nich zbyla jen duševní sféra. Jelikož prostor se zbavuje své špíny. Mizely pojmy. Mizela slova. Nemohu psát!