Joe, atmosférický kyslík

Atmosférický kyslík plachtil v hustém, koncentrovaném vzduchu. Byl sám, evidentně postrádal to, co my nazýváme teplem domova. Pravděpodobně mu to nevadilo, vypadal spokojeně. On sám být chtěl. Byl velice asertivní, s častými výbuchy, tudíš se brzy stal disociovaným deklasovaným individuem s pytlíkem na čaj. Jestli znáte atmosférické kyslíky, víte, o čem mluvím. Žijí všichni pospolně a jejich jediný úkol je vyplňovat atmosféru a tím umožňovat nám, živým, žít. Tento však (pro pořádek jej budu nazývat třeba Joe), tedy Joe to cítil jinak. Cítil se být jiným než ostatní, chtěl se učit a poznávat...neočekávatelně mu nápad byl okamžitě zavrhnut radou starších. Byl potupně postaven před soud. Čím víc naň křičeli, tím byl větší. Rostl. Je to zvláštní, ale zvetšoval se díky moudru. My rosteme po knedlíkách a jemu stačila pouhá myšlenka, ...někdo to má hold lehčí. Byl vyhnán ze světa kyslíků na opuštěný ostrov. Tentokrát byl opravdu sám. Nebyl nikdo, ke komu by Joe mohl po přemýšlení přijít a povědět mu, na co nového přišel. Nebyl nikdo, kdo by jej poslouchal, nebyl nikdo, kdo by jej obklopoval. Našemu Joeovi začalo být smutno. Tak se trápil, že nemohl už ani přemýšlet. Avšak jednou, když se probudil, cítil prazvláštní pocit. Najednou věděl, že tomu všemu je konec. Stalo se to možná díky slunci, či úplňku...ale Joe pochopil, že ač bude chytrý jakkoli, nesmí ostatním dávat najevo, že ví víc, než oni. S kyslíky je to stejné jako s lidmi. Také mají svou ješitnost a svou úctu. On jim ji bral, sice to tak nechtěl, ale nevěděl, jak se tomu bránit. Vždyť bylo ještě takových věcí, které ostatní neznali.... Nemeškal ani minutu a byl na cestě zpět, mezi své rodné kyslíky. Rodina a rada starších jej přijali beze slov, ale s ulehčením ve tváři. Joe byl opět mezi svými. Neznamenalo to, že by už nepřemýšlel a nedělil se s ostatními, avšak rozhodl se jít na to pomaleji. Vždyť jim také jednou dojde, že i oni jsou tu jen jednou.....

---