Černý panter - kapitola VI.

Přituhuje .)

VI.

Václava jsem měl vždycky rád. Cítil jsem z něj něco výjimečnýho, vyššího, jestli mi rozumíte, měl v sobě zkrátka nějakou nevysvětlitelnou záhadu, která ho vyzdvihovala nad jiný trapáky naší generace. To že sám sebe považoval za hipíka v tom nehrálo až takovou roli, protože tohle dělalo tisíce jinejch blbečků v touze po nalezení identity. Václav byl ale mystik ze svý přirozenosti, nebyla v tom žádná hra, nebo přetvářka. Všem těm kecům věřil a hluboce o nich přemejšlel a to že to dokázal mě uchvacovalo. Vždycky mě srali pankeři, co studovali gymnázium a hlásily se na vejšku, protože to svý pankerství tak redukovali na pouhej image. Nebylo v tom nic opravdového ani upřimnýho, jen chtěli bejt drsný a zároveň se báli vzdát se svý sociálně etablovaný budoucnosti. Jenomže Václav nechtěl bejt ani drsnej ani kytičkovej, bylo mu, myslím celkem fuk, co si o něm druhý v tomhle směru myslej.
Když nám bylo patnáct, šestnáct, prolezl Václav snad veškerý pražský podzemí, všechny kanalizační stoky, všechny betonový bunkry a vůbec místa kam choděj jen bezdomovci, nebo uprchlý zločinci. Sám. A nikomu o tom nic neřekl. Přitom by tímhle stoupl v našich tehdejších, po dobrodružství lačných očí, o miliony procent. Tohle, sakra, jen tak nikdo nedokáže. Dozvěděl jsem se o tom až když jsem u něj na stole objevil starej plánek a to je rok zpátky. Řekl mi k tomu jen to, že ho to zajímalo a tak tam šel.
Přece jen i jeho ale v poslední době žralo, že je jen balík v továrně na společnost. Přijali ho na andragogiku a on nevěděl, co s tím. Teď se chytil mýho nápadu - I když původně to byl vlastně nápad Klářin.
Sešli jsme se v Nádražce, zaplivaný nádražní knajpě. Byl jsem ještě trošku skleslej ze svýho budižkničemužství a tak do mě Václav nalil nejdřív dva panáky a pak mi řekl, že to není vůbec blbý, co jsem vymyslel a ať si z toho Nezvala nic nedělám, poněvač je to blbec.
Trochu mě zaskočilo takový štěpení naší vypasený trojky, ale řekl jsem si budiž, lepší on, nežli já. Václav pak dlouze pravil něco v následujícím smyslu:
„Problém žití a nežití není otázkou střetu rozumu a pudů, jako spíše rozumu a citů. Je jasný, že rozum chce odsud vypadnout, vědom si nesmyslnosti, avšak opačnou silou působí daleko víc city, než nějaký nízký pudy. To city se bojí přijít o všechny krásy života, který má člověk rád, bojí se ztratit svý kamarády, svý milující rodiče a příbuzný. Pud sebezáchovy je až tím úplně posledním, co zastaví tvojí ruku. A tak je ten souboj mnohem vyrovnanější, než původně, protože co je víc: rozum, nebo cit?“
„Trochu klišé, ne“ řekl jsem na to.
„Neříkám, že ne,“ opáčil Václav.
„Už mě tyhle kecy lezou na nervy. Jsou to jen kecy.“
„Nemusely by.“
„Hele, Václave, viděl jsi to včera, ne? S myšlenkou sebevraždy je definitivní konec. Já to prostě nedokážu, city necity, rozum nerozum. Nedokážu si prostě tu podělanou čepel zabodnout do břicha, ani si vzít zlatou dávku, ani se někde v Nuslích rozmáznout. Sere mě to, ale jsem odsouzen to tady odklepat až do konce. Je to tím horší, že to není moje volba.“
„Hele, problém je totiž v tom, že na to jdeš moc zhurta, rozumíš? A že jseš na to sám, to je druhá věc.“
„Co chceš, kurva? Chceš, abych se zabil?“
„Jo.“
Václavova odpověď mě trochu omráčila. Přistihl jsem se, že mi vyhrkly slzy do očí. Takže nejenže jsem na hovno, ale můj nejlepší kámoš po mě navíc chce, abych se zabil. To je teda dobrý.
„Půjdu do toho s tebou,“ řekl Václav. Měl jsem pocit, že to myslí vážně. A že nad tím už hodně přemejšlel.
„Kecáš,“ zadoufal jsem.
„Ani hovno,“ řekl Václav. „Ale chce to důkladnou přípravu.“
„Jakou přípravu?“
„Postupně se vymanit ze sevření světa. Vyškrtnout se. Osvobodit rozum a pak teprve to provést.“
Napil jsem se piva. Nevěděl jsem, co si počít. V žaludku jsem měl z toho divnej pocit. Když jsem pivo položil na stůl, řekl Václav:
„Když mě bylo čtrnáct, skákali jsme s klukama z chaty z mostu na jedoucí vlak. Bylo to v nějakým podělaným filmu, nebo co, a my to chtěli zopakovat. Stáli jsme na tom mostě a pod náma burácel jeden vagón za druhým, některý s hromadama písku, ale my jsme se nemohli pořád odhodlat. Balancovali jsme opřený zádama o zábradlí a já se z toho hroznýho strachu div nerozbrečel. První vlak projel a nikdo z nás se ani nepohnul. Když se ale blížil druhej, vytáhl Eda – to byl ten nejstarší z nás, nůž a šlehl se s ním o předloktí, že mu tam vyskočila krvavá čára. Pak nám nůž podal a my udělali to samý. Když mě z předloktí kapala krev, věděl jsem, že tentokrát už necouvnu. Snášením bolesti jsme se dostali do zvláštního transu a pak už to šlo samo. Příštím vlakem jsme všichni odjeli.“
„Dobrý,“ řekl jsem. „Budu o tom přemejšlet.“
„Já už jsem přemejšlel,“ pravil Václav. „Slyšel jsi někdy o Charlesu Masonovi?“
„Nějakej masovej vrah v Americe,“ řekl jsem. „Jeden z milionu pomatenejch amíků.“
„Ne tak docela,“ řekl Václav, „tenhle byl totiž naprosto výjimečnej. Nezabíjel pro prachy ani pro slávu ani protože ho ty lidi srali. Zabíjel je, protože se tím dostával do jiný dimenze. To co dělal bylo pěkně nechutný, ale zároveň maximálně lidský. Na rozdíl od všech ostatních byl tenhle chlápek člověkem.“
„To si děláš prdel, ne?“
„Ani omylem, copak by tohohle bylo schopný nějaký zvíře?“
„Hele, nemyslím, že člověk se liší od zvířat jenom tak, že zabíjí sebe, nebo ostatní. Kdyť, ty vole, existuje spousta ušlechtilejch činností. Umění – to přece zvířata neuměj.“
„Zeptej se Freuda, co by ti na tohle řekl.“
„A co by asi řekl na toho Mansona?“
„Netvrdim, že ho uznávám, jen mě fascinuje. Sere mě například, že mimo jiný oddělal Sharon Tate, jednu z nejhezčích holek planety. Když ho ale čapli a soudili, vzal nůž a vyryl si na čelo X. Tím, že to udělal se jakoby vyškrtl ze světa. Řekl ne. Pro mě je jeho příklad nesmírně cennej, protože nezůstal balíkem na továrním pásu, dokázal se tohohle stigmatu zbavit. To je sakra dobrej výkon.“
Václav byl úplně bez sebe, když tohle říkal. Oči mu plály ve světle nádražních svítilen a cigareta v ruce se mu úplně chvěla.
„Myslíš to vážně, viď,“ zeptal jsem se.
„To si piš,“ řekl a na důkaz svých slov si z čela strhl čelenku se znakem Jingu a Jangu. Připadal jsem si jako ve zlým snu, protože Václav měl na tom svým bílým čele dva krvavý tahy nožem. Veliký, strašidelný X!

---