Tahle osudná noc

Dveře červeného Fiata se zabouchly, motor nastartoval a odjíždějící auto jakoby začalo probouzet jeden z pozdních letních dnů. Sluneční paprsky prozařují ranní jinovatku a ze svého hnízda vylétají první štěbetaví ptáci. Zachytit jejich zpěv je však úkol téměř nadlidský, v tomto čase totiž vrcholí ranní dopravní špička. Prostě typické pražské jitro.

O několik stovek kilometrů jihozápadně je ranní vstávání o poznání poklidnější. Doprava žádná, takhle ráno potkáte na cestě maximálně stádo krav mířících na pastvu. Zelenající se příroda kolem a teplý vítr vanoucí od nedalekého moře, slunce vystupující z mořské hladiny a zvony blízkého kostela. Pohádková atmosféra, díky které je tato malá francouzská vesnička v letní sezóně oblíbena mezi turisty, kteří se ubytovávají ve skromných penzionech kolem pobřeží. Dnes bychom mohli narazit pouze na jediného.

Rodiče pravidelně před sedmou hodinou odjíždějí do práce a Veroniku z postele obvykle volá škola. Dnes však  nemusí vstávat tak brzy. Minulý týden jí začal poslední rok středoškolského života, tak důležitý pro výběr budoucího povolání. První školní týden prožívala s vědomím, že následující měsíc bude trávit na jazykovém kurzu ve Spojených státech. Bydlet bude u své vzdálené tetičky, kterou viděla snad jednou a navíc, kdo ví jestli vůbec. Ale na tom nesejde, ubytování je zařízeno, nebude muset pobývat v hotelovém pokoji mezi úplně cizími lidmi a cena kurzu se tím velice snížila. Veronika vydělávala na školné celé prázdniny a stejně to nemohlo na všechny výdaje stačit. Rodiče jí ale slíbili zbytek kurzovného doplatit, a tak se Veronika bude moci více než čtyři týdny vzdělávat v anglickém jazyce.

André se do přátelského penzionu přistěhoval již téměř před měsícem. Přicestoval sám a nikdo o něm toho příliš neví. André se během léta ve vesničce příliš nezdržoval. Kolem desáté hodiny každý den odjížděl do třicet kilometrů vzdálené Paříže a vracel se posledním spojem večer před šestou hodinou. Nikdo ho neviděl koupat se v moři, procházet po pobřeží nebo cestovat za památkami. Když nebyl v Paříži, čas trávil za zdmi svého pokoje. Místní obyvatelé často přemýšleli, co tady ve skutečnosti pohledává. Jako turista opravdu nevypadá. Navíc má francouzské jméno, pokud ho někdo slyšel promluvit, tak jedině plynulou francouzštinu.

- „Dobré ráno miláčku, jak se máme?“ ozve se z telefonu mužský hlas.

- „No, nádherně, nemusím do školy, ležím v postýlce, probouzí mě sluníčko a ještě k tomu jeden úplně skvělej pán,“ líbezně se usmívá Verča a prosebně přemlouvá: „Nechoď dneska do školy...“ Tomu tónu se jednoduše nedá odolat. „Uděláme si nádhernej den.“

- „V kolik odlítáš?“ ptá se Marek.

- „V sedm... dneska si jenom sbalím a až do večera mám čas... jenom na tebe... Maaarkuuu... jak to tam bez tebe měsíc vydržím... příííď... sííím... .“

Který mladý muž by tak nevinnému pokušení dokázal odolat? Veronika je mladá, cílevědomá a ambiciózní slečna s jediným cílem. Ráda by se stala letuškou. Veronika vždy dosáhla toho, co si vytyčila. Mluví plynně německy, španělsky i francouzsky. Jisté mezery cítí v anglickém projevu, proto bylo jejím cílem studium v angličtině. Brzké vstávání o prázdninách a téměř celé dva měsíce bez přátel v zaprášené továrně nebyly jednoduché, přesto se její úsilí vyplatilo a Veronika opět dosáhla toho, co si předsevzala. Stejné je to i s Markem. Copak vy byste jí dokázali odmítnout?

André je nenápadný mladý muž. Střední postava, nevybočující styl oblékání, nakrátko střižené vlasy. To je tak vše, co o něm mohou místní říci. Ani majitelé penzionu, ve kterém pobývá, toho o něm příliš neví. Ubytování a stravu platí kreditní kartou a svou totožnost prokazuje platným francouzským pasem vystaveným na jméno André Lescair, narozen 11.9. 1981 v Marseille.

„Je čtvrtek, 10. září, 12 hodin, svátek má Irma, u zpravodajského přehledu BBC vás vítá Martina Fel...“ zvuk rádia však náhle přeruší zvonek. Veronika spěchá ke dveřím a jen co vezme za kliku, kolem krku jí skáče pohledný chlapec. Sympatický pár ve vzájemném objetí zůstává ještě několik desítek sekund, než je vyruší vyzvánění mobilu. Veronika běží k telefonu a Marek se mezitím zouvá a vchází do pokoje.

- „Ahoj Veru, s tátou přijedeme kolem čtvrté, tak buď připravená, hned pojedeme na letiště. Už máš sbaleno?“ vyzvídá maminka.

- „Ještě ne, teď teprve vstávám.“ trochu nejistě odpovídá Veronika.

- „No opravdu výborný, vždyť je už poledne. Sama víš, jak dlouho ti to vždycky trvá. Veroniko, nejedeš tam na tejden. Buď prosím tě připravená.“

S očima v sloup Veronika pokládá telefon. Tyhle rádoby rodičovské rady doslova zbožňuje.

- „Zase máma a ty její starosti.“

- „Buď ráda, že máš takový rodiče. Co já bych za ně dal. Vždyť ty máš snad všechno, co si můžeš přát, tak co si stěžuješ?“ říká Marek s úsměvem. I Veronika se usměje. Je to takový ten sladký a nevinný úsměv, který nelze odmítnout. Marek svalil Veroniku na postel a oba se začali líbat, hladit, mazlit se ...

André definitivně odjíždí z penzionu. Dopoledne se sbalil. Zdá se, jakoby teď měl ještě méně věcí, než při příjezdu. Pouze jednu příruční tašku a jednu igelitku. Spíše ze slušnosti se rozloučí s majiteli a odchází na zastávku. Do odjezdu autobusu ještě zbývá několik minut, tak z kapsy vytáhne malou tmavě červenou knížečku, otevře ji na založené stránce a dá se do čtení:

Tahle osudná noc

jenž skrývá všechnu moc

O téhle noci vždycky sníš

a ty to dobře víš

Andrého ze čtení však vyruší příjezd autobusu, knížku zastrčí zpět do kapsy a nastoupí dovnitř. André opět jede do hlavního města.

Táta odnáší kufry do auta a máma balí řízky na cestu. Poslední minuty před odjezdem Veronika prožívá těžce. Ačkoli si odjezd a měsíční odloučení vůbec nepřipouštěla, teď to na ní všechno dolehlo. Také loučení s Markem nebylo lehké. Na jednu stranu sice krásné, na druhé straně si však nedokáže představit měsíc bez své lásky. Veroničina špatná nálada navíc byla příčinou hádky s rodiči, takže atmosféra doma se blíži bodu mrazu.

Autobus přijíždí na hlavní autobusové nádraží do Paříže. Několik bloků vedle je letiště, kam míří také Andrého kroky. Jeho výraz je teď studený a chladný, jakoby na nic nemyslel, jakoby z něj vymizela všechna radost, jakoby mu přestalo bít srdce. André si našel volné místo v letištní hale. Posadil se do křesla a zkontroloval letenku. Letadlo odlétá až za několik hodin. André znovu vyndal svou malou knížečku a otevřel na místě, kde posledně přestal:

Teď když stojíš smrti tváří v tvář

když už vidíš její zář

Tahle noc je poslední

pak přijde obraz nádherný

Po těchto větách však opět knížku schoval, zavřel oči a v hlavě mu probíhala pouze tato slova.

„Vážení cestující, let číslo 3011 do New Yorku bude mít 45-ti minutové zpoždění,“ ozývá se hlášení v letištní hale na pražské Ruzyni. Veronice to na náladě příliš nepřidává. Mezi ní a rodiči panuje hrobové ticho a nejraději by se již viděla v letadle. Otec to již nevydrží a snaží se nepříjemnou atmosféru odlehčit. Moc dobře ví, že znovu otevírat dnešní spor nemá cenu, jen by tím přiléval olej do ohně. Obě ženy na to jsou příliš tvrdohlavé.

Konečně je letadlo do Ameriky připraveno a pasažéři byli vyzváni k nástupu. Veronika se rychle rozloučila s rodiči a zařadila se mezi ostatní cestující. Do letadla nastupovala mezi prvními, a tak si mohla vybrat prakticky jakékoli sedadlo. Až když vedle ní procházely ostatní cestující všimla si, že si všichni hledají sedadla podle své letenky. Vytáhla proto také svůj lístek a s potěšením zjistila, že si mezi více než dvěmi stovkami sedadel vybrala právě to své, číslo 11. Jaká to náhoda. Potom se pohodlně usadila, zavřela oči a přemýšlela o Markovi, dnešní hádce s rodiči, o měsíčním pobytu za oceánem, o své budoucnosti a svém povolání. Dlouho však nevydržela své myšlenky kontrolovat a navíc byla po dlouhém dni dosti unavená a tak za krátko usnula.

Probudilo ji vlastně až mezipřistání v Paříži. Do letadla přistupovali další pasažéři. Na místo vedle Veroniky se posadil André. Veronika ho po očku sleduje. Na první pohled si říká, že to bude Francouz, nevypadá však příliš komunikativně, a tak si na oslovení netroufá, proto ještě zavírá oči a usíná.

Znovu ji probudí až lehká turbulence. Veronika se podívá z okénka a zjišťuje, že se již musí blížit k Americe, protože pod sebou vidí širý oceán a v dály spatřuje obrysy mrakodrapů. Dostala nápad, že by požádala o sklenici vody, ale trochu ji překvapí, že nevidí žádnou letušku. Veronika se podívá sousedovi přes rameno, který je právě zahleděn do své knihy, kde je francouzsky vytištěno:

Tahle noc bude pouze Tvá

a ty víš co to znamená

Pak už jen nárazem tě vzbudí

slastné vykoupení

Veronika se tak konečně odhodlá mladého Francouze oslovit: „Boudelaire nebo Verlaine?“ ptá se slečna plynulou francouzštinou a s úsměvem na rtech. André se však trochu polekaně otočí a zavře knihu. S nuceným úsměvem odvětí: „Non non.“ Očividně teď nemá náladu se s nikým bavit. V tom se náhle na přední stěně letadla rozsvítí červené bezpečnostní světlo, které značí jakési problémy v pilotní kabině. André se okamžitě zvedá a nikým nebráněn vstupuje do kokpitu letadla. Červené světlo náhle zhasíná. Cestující začínají být nervózní a v letadle to začíná nepříjemně šumět. Ze svého letadla se zvedá starší muž, který se snaží zachovat ledovou tvář, ale i na něm je vidět lehká nervozita. Veronika si říká, že když viděla tohoto pána do letadla nastupovat, vypadal svěže a na jeho hlavě bychom těžko hledali jakékoli šediny. Teď vypadá bledě, za těch pár minut mu na čele přibylo několik vrásek a vlasy zcela zešedivěly. Muž odchází do zadní části letadla a míří do kabinky letušek. Dveře jsou však zamčeny. Zkouší i další dveře, ale ani jedny nelze otevřít. Muž stále neztrácí klidnou tvář a prochází celým trupem letadla směrem k pilotům. Zdá se to jako nekonečná cesta. V letadle už není nikdo, kdo by podřimoval i přesto, že je několik hodin po půlnoci a teprve začíná svítat. Všichni s napětím sledují kráčejícího muže. Ten právě bere za kliku. V letadle byste teď slyšeli spadnout špendlík. Zamčené dveře. Hrobové ticho. Opětovné zabrání za kliku jakoby odstartovalo panickou atmosféru. Lidé se začali hlasitě bavit a křičet jeden přes druhého. Někteří z mužů se zvedli a snažili se hrubou silou otevřít zamčené dveře.

Veronika se tiše dívá na prázdné sedadlo vedle sebe a pomalu jí všechno začíná zapadat do sebe. Je ráno, 11. září roku 2011 a několik desítek lidí je uvězněno v letadle mířícím do New Yorku. Zamčené dveře, žádná posádka ani letušky, a André a jeho rudě červená kniha. Veronice se před očima zjevuje poslední odstavec:

Tahle noc bude pouze Tvá

a ty víš co to znamená

Pak už jen nárazem tě vzbudí

slastné vykoupení

Do očí se jí vyhrkly slzy.