Cizinec

Cizinec

   Nad městem se převalovaly masy oblohy s jemným nádechem červené, jejíž koncentrace dramaticky houstla u západního obzoru s ohniskem v nenasytné rudé loučícího se slunce. Loudila po městě, aby jí pustilo do domů, baráků, cest a uliček. Do lidí a do parků, do periférií i na centrální tržiště. Spíš jen tak ze cviku odporovala černé, přicházející z druhé strany. Ta byla ještě daleko.

   Ulice města nebyly prázdné, ale skoro ano. Po chodníku se domů vracel brunátný dělník s mozoly zarudlými dlaněmi. Řezník zamykal krám a odnášel si na kůži stopy své profese. Děvka ve vulgárně rudých šatech vykračovala z podchodu. Advokát vyhlížel z okna s očima zbarvenými nadměrným požitím kofeinu a nedostatkem spánku. Jeho žena si v baru se svým milencem dávala Bloody Mary. Mladý muž bez perspektivy umíral na předměstí na čistý průstřel srdce. Nepochopený intelektuál plánoval v podkroví povstání proletariátu.

   To město mlčelo.

   Z oken a dveří baráků se hrnul a na náměstí hromadil vztek s rozpaky, únavou a vzrušením. S láskou. S vášní. S agresí. S bolestí a se smrtí. S životem a rozením.

   Město stálo a krvácelo. Anebo se stydělo. Černá byla pořád daleko.

    Přišel jsem z jihu a ignoroval stopku i zákaz vjezdu. Přešel jsem cestu navzdory výstražné figurce na semaforu. Dnes nebyl skvělý den, ale nic zlého se nestalo. S rezervovaným úsměvem jsem dával najevo ochotu ke vstřícnosti.

   Zahnul jsem za roh a uviděl mladou rusovlásku. Po dlouhém střetnutí našich pohledů se jí obličej zkřivil hrůzou a začala hekticky prchat. Velice pomalu. Klidným tempem jsem k ní došel a konejšivě položil ruku na rameno. Po vzoru mé pokožky zmodralo.

   Nemá se čeho bát. Rozumně jsem jí to vysvětlil.

   Otočil jsem se k výkladní skříni uzenářství a v narůžovělém skle našel svůj odraz. Silueta syté modři, která se na krajích třepila a blankytněla. Dotkl jsem se skla a silueta z druhé strany za chvíli taky. Na skle zůstala azurová dlaň. Vyběhly z ní modré žilky a s mrazivou logikou expandovaly po fasádě domu.

   Došel jsem na náměstí a vmísil se do pomalu plynoucího, kdovíproč rozlíceného davu s vidlemi a upravenými cepy. Třásl jsem jim pravicemi a chápavě plácal po zádech. Modrá ohniska přecházela v nevkusnou fialovou, plynule se šířila a často spojovala ve větší plochy.

   Vstoupil jsem do přízemí staršího baráku a pomohl trpící ženě s porodem. Modré mimino příliš nekřičelo. Dal jsem ho matce a znovu vyšel ven. Zahleděl jsem se do vypouklého zrcadla na křižovatce. Odraz na mě zíral už delší dobu. Vědoucně pokýval hlavou a usmál se trochu víc.

   Stejně jako já krvácel z nosu.

Cizinec II.

   Nad městem se převalovaly masy modré oblohy. To město bylo celé červené. Já jsem tam přišel a nadělal pár modrých fleků.