Sama na louce

Potichu dávala život dalšímu a dalšímu kroku, prašná cesta přijímala její osobu s otevřenou náručí. Rozhlédla se kolem sebe a na místo očekávaného pocitu nezměrné krásy ji při pohledu na rozkvetlou přírodu navštívila obrovská úzkost. Jakoby tu nebyl nikdo, kdo by ji utěšil, kdo by ji přesvědčil o tom, že ona ani ta nekonečná krása přírody kolem ní tu není nazmar, že má důvod své podivné existence, že je tu někdo, kdo ji porozumí, kdo ji bude obdivovat a milovat... Někdo, kdo jí bude postrádat, až se jednoho dne probudí a zjistí, že jí její tělo už nemůže dál sloužit a ona se musí vydat na další dlouhou cestu. Vydá se na ni jednoho dne a už nyní cítí, jak moc se na ni těší, že bude naplněna láskou a radostí, až ten okamžik konečně nastane. Všimla si, že se její mysl najednou rozhodla jen tak změnit směr cesty, omamovala ji blouznivá vůně krvavě rudých květů, obklopujících ji ze všech stran. Chtělo se jí brečet, smát se, spát, milovat, křičet... V místě, kde se luční kvítí dostalo slunci nejblíže, položila své tělo na tu voňavou a měkoučkou peřinu z panensky neposkvrněných lístečků, uvolnila své tělo i mysl, poslouchala, jak tráva roste... Jak broučkové šramotí, šustivými kroky pospíchají cestičkami kolem jejího těla i přes něho... Uchem jí projel šustot motýlích křídel... Pomalinku srůstala se zemí i se samotnou matičkou Přírodou...

Najednou, jako by jí jeden děsivý černý brouk vlezl přímo do hlavy, do mozkových buněk, změť strachu a bolesti, nejistoty a sklíčenosti. Ta myšlenka, náhlá a nečekaná, k ní zcela napatřící, cizí...

Svou strukturou nezapadala do její mysli, jako když hodíte do čisťounké studánky hroudu asfaltu... Cizí, a přesto tak šíleně naléhající, škemrající o pozornost, vyžadující alespoň zlomek času. Co kdyby se uprostřed tohoto mírumilovného živého světa, jen na jeho malinkém kousku, najednou objevilo vzduchoprázdno, vakuum bez částečky životadárného vzduchu... Vír strachu a hrůzy v ní počínal nabírat na rychlosti... Začala se dusit, jakoby se její myšlenka zhmotnila v tu nejreálnější skutečnost. Ležela nadále klidně uprostřed onoho krásného malinkého světa schovaného ve větším a pomalu jí docházel kyslík. Naplňoval ji podivný pocit uskutečnění sebe sama, i když si ještě před chvilkou svou smrt plánovala až na samotné stáří, kdy se o slovo přihlásí únava a otevřou se dveře, za kterými už cesta nebude pokračovat. Ale teď sama smrt pomalými krůčky ovládala její tělo a ona přijala tu poslední návštěvu s radostí a podivnou veselostí. A tak tak tam ležela v hrobě z lučních květů, který nikdy nikdo nenašel.