Malíř smrti.

po černém dni

bílá noc.

Jak z papíru.

Nožem tenké,

krvavé vlásky.

Utínat by se daly.

A jde to lehce.

Mámení má sílu.

Tenkou...

Skomírá pomalu má duše.

Je to moc?

Jako tahy tvé umělecké ruky.

 Krvavé oblaky.

Lunu vymalovals mou vzácnou rumělkou.

Zapíráš?

Nezapírej.

Do rudých kaluží v posledním pokoji namáčels štětce z vlčích ocásků,

mou krví vytapetovals oblohu...

A ty, co za nás mrtvé vyjí?

Tys zabil.

Pohřbil.

Pomoct nemohu.

Ale ano...

Toužíš dál po barvě, co rychle došla ti.

Rudý svět se zdá být stále málo.

Úžas v očích.

Obavy.

Sekera odlitá z tvé pomatené mysli.

Uchopíš ji do bohémské ruky.

Víš.

Nic nebude žít.

Skutečně?!

Slet objevů.

Přízraky z koster živočicha,

co byl nablízku smrti.

Víla noci.

Mívá krásná, svůdná záda.

Rozťal bys je?.

Udělej to.

Při ohnivém svitu!

Na dálnici.

Honem.

Na paletě tenhle odstín chybí.

Ona je tvým štěstím...

Snem.

Víš to dobře.

Míhá se ten nástroj ve vzduchu.

Úder.

Tupý dopad!

Ani hlásku.

Rudá noc vše umlčí.

Spokojenost Tvá.

Upřímná...

Vzápětí pýcha.

Maluj!

Ona je tím odstínem stromů!

Maluj!

Zaliješ jím celé lesy.

Krve ubývá...

Krve není dost...

Máš žízeň, viď?

Tuž dál po barvě!

Přemýšlej!

Naposledy sekerou jsi lovil.

Ta nyní potřísněná cizí krví tkví.

Vezmi si kopí,

vytesané z tvé touhy,

jím lehce domaluješ zbytek stromoví.

Poslouchej pach krve,

naslouchej-ucítíš.

Našels ji.

Tak snadno, jako prve...

Kopí prosviští kolem tvého svědomí.

Zasáhne cíl!

Slabé zaúpění...

noc ztrácí moc!

Je to nymfa bledá,

z nočního údolí.

Kopí v srdci shledá!

Zásah!

Okolo nádherná rudost.

Sráž noční-tajemná..

Barva barev.

Plna umění.

Máš málo času.

Co rosa?

Vrány?

Mlžný opar?

Rudá!-pravím já!

Za chvíli svítá-pozor!

Štětec uchop a dokonej cos načal.

Dáš se do barvení-

rád, nerad-čert ví...

A nežli nad ta jatka očista přijde,

Zlaté slunce vyjde...

umíráme oba s krví v rudých očích svých!