Přání

Tak, jako je voda součástí země,

osoba tvá ukryta je ve mně.

Sám ďábel přítelem mým,

dokud na blízku být ti smím.

Společně andělská křídla chrání nás,

i kdyby zřítila se strmá hráz

a i kdybys na sta mil ode mne byl pryč,

mám v srdci stále k tobě klíč.

Poslední dobou ale mnohem víc bych si přála,

aby se slovy jen tak jsem si hrála,

aby smysl jejich rýmovaný byl,

aby nebraly mi každý den tolik sil.

S city často bojuji celou noc,

ať přestane mě ovládat jejich hrozná moc,

ať mohu zase klidně spát,

ať přestane se mi už o vás zdát.

O obrazech s černým rámem,

co odchází až s novým ránem,

co do srdce vkrádají nevýslovný žal,

co působí očím jen mlhavý kal.

Proč rozum neřekne k tomu taky své?,

že nemá už smysl bitva o srdce tvé,

že nevidí sebemenší zájem,

že jiným je volná cesta rájem.

Vždyť přece tak, jak voda časem zmizí do oblak,

zůstane ve mně jen pouhý vrak.

Dopadne až na dno vzpomínek

a v srdci rozhoří se nový plamínek.

Vrátím zpět anděly do nebeských bran,

nechám jen křídla od houfu bílých vran.

Hlavně ať už si na sta mil pryč

a daleko zahodím ten rezavý klíč.