Loučení se s krásnem

O tom, jak nesnadné je vyrovnat se se ztrátou osoby blízké vašemu srdci. O smrti někoho, jehož odchodem vám svět navždy zešedne.

Těm naivním růžím
zahalte květy,
přec největší krása pomřela již.
Teď marná je snaha
a nejsem-li slepý,
života vody v kal se promění,
a v smrti své najdu
před kalem skrýš.

Zapalte svíci
památkou srdce svého,
nechte na knot upřít
tisíc párů očí.
Povzdechem bolestným
plamen nechte zhynout,
pak slza má smočí
doutnající dým.

Zataraste cesty,
zavřete krámy,
učiňte tak hned.
Na dveře lidem nápis dejte:
Zemřelo krásno,
tak zavíráme svět.
A třeba potom rádi vzpomínejte,
budete-li chtít,
na vůni té doby,
kdy ještě stálo zato žít.

Dnes zemřelo krásno,
největší,
jaké jsem tu našel.
Proč příroda mě vůbec dala žít,
když troufne si mne
tak krutě oloupit?
Kdo jsem, abych muka snášel?
Abych za večerů svůdných
tam ke třpytivé luně
jen se vzpomínkou létal,
dnes už
jinak sám.

Ne, nelžete zítřkům,
nehrajte hru, že svět se nezměnil.
Že zdráva jsou srdce,
ne v smetí rozpadlá.
Kdos moji duši
vraždou té krásy vyplenil,
jsi vrahem i mým.
A pusté schránce,
tělu mému,
již duše dovládla.

Chci se vzdát světa,
až sbohem dám krásnu,
bez srdce tepu
jen v sobě budu žít.
A spěchejte roky,
co ještě tu váznu?
Vždyť jednou,
mimo šedý svět,
já krásno budu smět,
znovu políbit.

---