Světla člověka

Život je takový, jak na něj pohlížíme, člověk zrovnatak. Tak dřív než se pokusíš cokoliv změnit, zkus si promnout oči a pořádně otřít brýle.

Ve čtyřech světlech vidím člověka.
Ve světle spravedlivém,
co kůži neprosvítí,
v tom poznám ho i z daleka.
Jeho krok,
jeho postavu a smích,
moudrost,
sesbíranou z nejrůznějších knih.
Vidím ho bát se,
vidím, jak brečí,
jak rytíř tajně před poslední stečí.
Světlo první
bývá světlem nejrychlejším.

Ve druhém světle
se každý člověk hněvá,
křičí a běduje,
problém za problémem řeší.
Nenávidím ho a plivu,
abych hořkost jeho povahy dostal z úst.
Tak podoben faráři, co v kostele hřeší,
proklínám člověka v rodinném kruhu,
a ve světla vlivu,
vyčítám chyby lásce své i bratru.
Odpusťte.
Já ve druhém světle
v lidech nevidím než chátru.

Třetím vzhledem člověka
je toho pravý opak.
Na každém vidím skutky, které hřejí,
slyším jejich žerty
a ještě v peřinách se směji.
Cítím teplo té ruky,
co v nouzi mi přítel podá,
vím,
že lidé jsou mi víc než rybě voda.
Třetí světlo
člověku notně lichotí.
Je poctivé a láká k objetí.

Posledním světlem,
v němž lidská bytost plave,
je pak záře na skoro nahou duši.
Vidím tak dobře,
jaká komu sluší,
a přesto pláču a stále naříkám.
Ach, v posledním světle
já miluji člověka
a svoji lásku bolestně polykám.
Objal bych každého,
objal bych muže, co hrdlo mi řeže,
objal bych vás
a trochu té záře bych vám dal,
neb ten, kdo ji nevidí, je chudý,
ať politik,
ať úředník, ať král.

---