7.12

Dnes bylo zase chladno, řece z toho loupe v zádech,nechtěl jsem vlastně jít, tak daleko, až k sobě.
Zvykám si na den než to zase skončí, zvykám si na prostor pro pohled, neohraničený jasný vzduch
pálivé ledovce krápníků, při troše fantazie (ta mi jak víš nikdy nechyběla), zvlněná zem mě vzala za ruce.
Asi jsem zase usnul, někdo zavolal sanitku. Vážně se jim už nechci svěřovat, rozpraskané plátno lepších vzpomínek tisknu k sobě příliš silně. Nechci ublížit. Zase je ten den co bělostí vítězí nad každým sluncem,
naposledy jsem viděl tři a ty ses smála a plakala zároveň.
Ještě mi zbývá trochu tabáku a trochu ptačího zpěvu. Volal jsem domů jestli můžu přijet na víkend.
Sestra se zeptala jestli jsem normální, vysmál jsem se jí než stihla zavěsit. Budou vánoce.