Cesty

Cestičky životem různě se klikatí,
setkání s osudem nikdy se nevrátí.
Jen stále za sluncem, kupředu jdeme,
cestičku zpět už nikdy nenajdeme.

Na cestách prožijeme celý svůj život,
mnohdy to znamená bolest i pád.
Nikdy se nedá jít stále jen přímo,
tak jako nenajdeš nikdy jen klad.

Každý z nás už jistě kus cesty ušel,
kupředu pospíchal, život nás hnal.
Občas i zakopl, když potkal svízel,
nezlomný svou vůlí, šel stále dál.

Okamžik návratů, vidím to jako dnes,
vzpomínky neseš si z dalekých cest.
Vzpomínky zůstanou, ty se ti neztratí,
hýčkáš je, laskáš je a tak to jest.

Čas nikdy nevrátíš, třebaže sníš o tom,
je jako kapka v moři slov.
Přemýšlet o lásce, bolesti, co na tom,
když vítr odvál ti lidskou bytost.

Ztratil jsi človíčka, pro jednu rozmíšku,
za čím se lidé tolik honí?
Proč jen proč jedno neporozumění,
v srdci tvém tak krutě bolí?

Odešel kamarád, prázdno tu zůstalo,
život si zahrává, v duši je vyprahlo.
Marné je hledání cestičky zpět,
zvláště když o tobě nechce slyšet.

Proč lidské osudy mění své tváře,
copak mít navrch už nikdo nedokáže?
Proč cesty života nechtějí postát,
je tohle už vše, co měla jsem dostat?