Dva

A padááám... Jako celou tu dobu, jenže teď je to konečně doslova. Ty sic ruku natahuješ a překvapený, vyděšený výraz v tváři máš, já též, ale už je pozdě. Pozdě na vše. Už nestačím nic ti říct, a koneckonců ani není potřeba, všechno podstatné jsem ti už řekl - ve dvou slovech. Naprosto zásadních slovech. Jen dvou, ale vydají za miliony jiných. Ty by si to, co ke mně cítíš, možná obsáhla do třech, spíš ne, ale kdyby ano, tak pro mě jsou tři moc, já chci dvě. Jen dvě.
Jen on, jen on a ta mocná ledová hradba, kterou jste kolem sebe spolu, trpělivě vystavěli, nás dělila. Jenže já nikdy nedokázal tu hradbu  rozpustit, jako jsi ty rozpustila tu kolem mě. Možná jsem na pár místech udělal malé trhlinky, ale toť asi vše, čeho jsem schopen.
Ale teď? Teď nás dělí už přílíš mnoho metrů, je marné natahovat ruku, už to nejde zvrátit. Už nejde to všechno vrátit, už to nikdy nebude jako dřív. Nikdy. Ale já na tebe počkám. Počkám na druhé straně, a on tam nebude, ne už nikdy, ON už nikdy. Nevermore

<i>Miluji tě, ovečko.</i>