Jezero ticha

Seděl na břehu protáhlého jezera a zoufale rval trávu kolem sebe. Jeho duše byla temná jako nejhlubší a nejdelší severská noc, jako kaamos, který nastává každého půlroku tady za polárním kruhem a který pokryje přírodu i lidi mlžným závojem svojí věčné tmy. Sledoval stromy na protějším břehu, hustý břízový porost, jenž byl teď na podzim zahalen do nejkrásnějšího odstínu žluté barvy, kterou jen tu a tam probleskla bílá skvrnka v podobě útlého kmene. Nízké podvečerní slunce ozařovalo tu nevýslovnou nádheru, kterou byl zvyklý milovat a obdivovat a pro kterou teď v sobě nedokázal najít žádné pochopení. Byl už hluboko, příliš hluboko. Hluboko v propasti, do níž se sám uvrhl, hluboko za horizontem chápání svých blízkých. Neposlouchal ho už nikdo. Ani rodina, ani přátelé, ani Bůh, i když o Něm si nebyl stoprocentně jistý.
Vzhlédl, když se ze vzdáleného okraje jezera zvedlo hejno kachen a odplulo někam za lepšími zítřky, a nad vrcholky pastelově žlutých bříz spatřil špičatý konec zlověstného mračna, jež se plížilo nad krajem. Nevadilo mu to, naopak. Mraky měl rád. Skrýval se v nich před světem i před sebou samým, nacházel v nich útočiště, když ostatní osvědčená místa selhávala. Vléval do nich svůj vztek, tak jako ony lily svoje hořké slzy dolů na zem, mluvíval s nimi za těchto deštivých podzimních večerů a snažil se naslouchat jejich přátelským radám…
Nebe se najednou zatáhlo úplně, jen na východě zbyla ještě osamocená šmouha temně modré barvy. Ochladilo se a břízy na druhém břehu ohnul vítr. Voda v jezeře se zachvěla, hladina se rozčeřila náhlým přívalem nespočetných vlnek a pak se rozestoupila. Nepřekvapilo ho to, v tomhle ročním období to byl celkem běžný úkaz. Uprostřed jezera se objevila hluboká propast a voda se nahrnula ke krajům, jako když před sebou Mojžíš za dob biblických nechal rozestoupit moře, a z trhliny se vzhůru k nebesům draly bílé obláčky ztracených duší, zoufalých životů utopených na dně jezera, životů uloupených v nekonečné bídě nesmiřitelné existence a posledním stadiu beznaděje.
Pozoroval ty útlé bezmocné duše, jež kdysi patřívaly lidem stejně opuštěným, jako byl on sám, a které se nyní pokoušely nalézt spasení, bránu do nebe, od níž ovšem budou odvrhnuty a poslány buď zase zpátky pod jezerní hladinu, nebo rovnou do ještě spodnějšího patra. Pomrkával a snažil se je rozpoznat, jak tak stoupaly ke skutečným mrakům, které se teď plížily nad vodou, jako by ji střežily před případnými vetřelci, a na chvíli si přál letět s nimi a taky zkusit vrtkavé štěstí. Možná by si až tak moc nepomohl, ale zdálo se mu v ten okamžik, že cokoliv je lepší než zůstat tady na zemi. I černá hladina věčně studeného jezera.
Představení bylo u konce. Poslední zapomenutá dušička se dotkla spodního okraje mračna a splynula s ním na své pouti za očistcem, voda v jezeře se znovu uzavřela a on zůstal na břehu zase sám. Po tváři mu stekla jediná, osamělá slza, do níž koncentroval veškerý svůj smutek a žal, do níž zaklel všechny zoufalé dny, které prožil, a všechny ještě zoufalejší zítřky, které měly teprve přijít.
Byl sám. Sám na celém širém světě, který pro něj nedokázal najít pochopení.
Jeho bolest byla nevýslovná.
Jeho existence zbytečná.
Kdo by si všiml, kdyby najednou zmizel? Kdo by ho postrádal? Komu by se zastesklo?
Hladina chladného jezera lákala ve svou otevřenou náruč vypočítavou přístupností a mozaiková obloha plná odstínů šedi a matné běloby už se těšila na spojení s ním, s jeho malou mlhavou dušičkou. Zaklonil hlavu a odvrátil pohled od jezera, mlčky a bolestivě pozoroval mraky a pokoušel se dohlédnout až za ně, za jejich oblé horní okraje, kam už obyčejné lidské oko nevidělo a vidět nesmělo. Tam někde snad byl On. Jediný, Všemohoucí, ale neslyšící.
Polkl a cítil, jak mu všudypřítomná bolest svírá žaludek, jak pohlcuje jeho vnitřnosti a pase se na jeho bezmoci. Věděl jistě, že konec už není daleko. Tíha světa, která mu ležela na duši, se už nedala snést, bylo třeba konečně ten náklad složit a potkat nebe. A pak znovu pohlédl na hladinu a najednou pochopil.
Konec byl dnes. Právě teď, právě tady.
Nemusel už dělat nic, jen čekat, až se svět sám zhroutí a vezme ho s sebou, pohřbí ho pod svými šedými troskami a ukončí tak všechny ty probděné noci, všechny noční můry, které se staly realitou. Zhluboka se nadechl. Vzduch měl barvu i chuť šedi, s lehkou, ale rozpoznatelnou příchutí smrti tlející pod nánosem spadaného podzimního listí.
První kapka dopadla bez varování, skanula mu po tváři a stekla do jezera, které se pod jejím náporem odělo do ruda. Zaklonil hlavu, aby se odevzdal oblakům, a neměl slitování už s ničím, nejméně se sebou samým. A pak se déšť konečně provalil ve vší své noblesní, očistné kráse. Z nebe začaly padat kapky krve, malé i velké, v lehce zrůžovělých odstínech raných rozbřesků slunce nad lesy i temně rudofialových tónech okvětních lístků pohřebních růží. Jezero se proměnilo v jednu velkou krvavou kaluž, z listí stromů odtékaly červené kapičky jako z podřezaných žil sebevrahů a on bez hnutí seděl, čekajíc už jen na jediné.
Vlasy i šaty měl za chvíli promáčené, ale kdo v jeho postavení by se staral o takové maličkosti? Konec přišel, přesně jak předvídal, a to bylo vše, oč se teď zajímal. A že to byl konec vpravdě působivý, to bylo jasné i při letmém pohledu na zkrvavenou hladinu. Oddechl si, bál se, že přišel pozdě, že už nenajde východisko, ale nyní zde bylo, překvapivé, ale vítané, a on mohl spokojeně odejít a zanechat za sebou hrůzu tohoto zkurveného, bolavého světa.
Noc se pomalu začala krást po kraji, když se hladina jezera konečně ustálila ve svém věčném, nenarušitelném klidu a okolní stromy sklopily koruny smáčené nedávným deštěm. Vítr si pohrával s jejich žlutými listy a krom poslední zbloudilé kachny nekazilo iluzi dokonalého, smířeného ticha nic jiného. Břehy jezera byly prázdné.

---