Písmák Náladový pes
Náladový pes
Ten starý ošklivý pes si to šoural ulicí a za ním – jen potůček zlatavé moči…
A ta zářivá tekutina zrcadlila sluneční paprsky a ten starý ošklivý pes šel dál…
Jako hlemýžď po hlávce zelí…
Přání
Proplouvat temnotou
být steskem, němotou
nemoci roztančit tu starou zahradu.
rozletět beránky
Páteře javorů
Páteře javorů
Dneska jsem se byl podívat zase do parku. Začal podzim, jeho kvítí nám nádherně rozkvetlo a provonívá chladný vzduch celého okolí. Lavičky se oblékly do posledních modelů podzimní jinovatky, klidně usínají a připravují se na zimní spánek, na nebe, na krásu… Ve vánku lehkém, avšak spoctivým štiplavým nádechem, jsem si poposedl, lavička jemně zaskřípala… Na zemi se povaluje nekonečné množství barevných skvrn, některé rudě září, jiné souzní sokrovým podzimním sluncem. Poslechl jsem si labutí píseň dne a vtu chvíli se začalo zlehounka smrákat, mé rozhodnutí nabylo nových nezlomných rozměrů.
Foukání smrti
Foukání smrti
Už toho na mě bylo trochu moc,
Slyšel jsem jak zpívá, že je po všem
Když vešla, všechno se najednou vyjasnilo
Pohřeb pro pár přátel
Pohřeb pro pár přátel
Jsem uslzený král leknínů a nebe
A jen tak postávám, usmívám se, lením
Pak probudím se ztemnělý a sám…
Smrákání
Smrákání
Sleduji perutě podzimních víl
Vmechu jen vlny si svůněmi hrají
Když boří se pohyby nevšedních chvil
Unavena sluncem
Unavena sluncem
V zamrzlých potůčcích objevím tebe
A pokleknu, pohladím, co měl jsem tak rád
Voáze líbezné květiny omráčím
Červánky pod krajkou
Červánky pod krajkou
Obrazy šarlatové noří se zní,
na něžném hedvábí tiše usíná…
a zlůna rudavé páry plynou,
Splav růží
Splav růží
Nenávidím muže
a přec jsem jedním znich
nenávidím ženy
Nauzolea
Nauzolea
Krvavý kotouč se začal pomaličku krčit za temné hřbety kopců, na hvozd se snášel tmavý závoj. Jeho mohutnost sílila, na kraj padla tma. A uprostřed nočních lesů jen ticho, chlad jako zakalená duše malého děvčátka, kterému snad někdo rozšlapal oblíbenou panenku. Klid…
Nemohl jsem najít vmysli kousek místa krozjímání.
Motýlice
Motýlice
A tak si vrazím dýku do tkání, bolest mě dokonale prostoupí. Budu trpět jako tma za ranního kuropění, budu křičet do žlutavého jasu oblohy a levandulové vůně kdesi zkrajů budou mou jedinou, a poslední radostí. A budu mlhavé dítě luny, budu svírat onu chladivou čepel všemi tekutinami, za prudkého cukání bránícího se těla, křičícího o pomoc. Víčka naposledy pohladí vlhký povrch smutkem zalitých očí.