Bez začátku a bez konce

Bez začátku  a bez konce

Procházela se zahradou, prohlížela každý tulipán a velice se jí stýskalo po domově, ale nejvíce jí scházel pohled na město, jak tam lidé chodí, jak mohla pozorovat vše co se děje.Teď byla tady zavřena v překrásném domě, ale dům pro ni neměl cenu, chtěla jít tam odkud pocházela chtěla jít domů. Seděla na lavičce a přemýšlela co prožila. Proč ze svého domu odešla? Tady nehrála hudba, nezpívali ptáci bylo tu chladno a zima foukal tu studený vítr a ve vzduchu byl cítit strach. Zvedla se z lavičky na které seděla vyskočila na hradby vítr jí rozevlál tmavě červené vlasy a sukně jí vlála ve větru. Nejdříve chtěla skočit, ale v poslední chvíli si to rozmyslela a sestoupila z hradeb. Sedla si zpět na lavičku a zakryla si dlaněmi obličej, rozplakala se. Plakala a přitom vzpomínala na řeku a na most, uvědomila si, že jí schází i to co nesnášela. Vzala do ruky kámen a hodila ho do tmy nikam před sebe po chvíli uslyšela bouchnutí do něčeho kovového, ale ona si toho nevšímala měla předtím vše a teď už nemá nic. Už neplakala měla strach i vztek. Nechtěla tu zůstat, ale nohy měla jako z kamene nemohla jít bála se  a nebyla statečná nemohla odejít. Měla dceru, ale její dcera nevěděla, že je její matka. Viděla svou dceru jen jednou přesně si na ten okamžik pamatovala dcera se na ní podívala a řekla,, vy jste moje sestřenka“ a ona odpověděla že je její sestřenice. Velice jí bolelo, že jí nemůže říct pravdu, ale pro obě to bylo lepší jak pro její dceru tak pro ní. Najednou zní spadl strach a mohla odejít. Vyšla z domu a šla do města které je pod hradem. Šla na vlakové nádraží koupila si lístek a jela do kláštera Sv.Anny. Doufala, že tam najde odpuštění.