Msta

            Kulka si prorážela cestu ranním vánkem a na jejím těle se odrážely paprsky vycházejícího slunce. Od té doby co opustila hlaveň předlouhé odstřelovačské pušky uběhla sotva půlka vteřiny, ale zalehnutý sniper už přesto věděl, že svůj cíl nemine. Ovšem že nemine. Vždyť sám odstřelovač vyryl na kulku jméno. Jméno toho, koho miloval. Jméno toho, koho mu vzala válka.

            Kulka se zabořila sádelnatému důstojníkovy doprostřed čela. Hlava s sebou škubla, až z ní odlétla čepice na které byla hodnost plukovníka. Kulka však pokračovala dál v cestě a prolétla skrz důstojnickou hlavou a zarazila se až o nepříliš vzdálený silný kmen zdravého dubu, kde vylomila předlohou třísku. Důstojníkovo tělo ještě chvíli balancovalo na nohou a pak sebou praštilo do zeleňoučké voňavé trávy. Nakonec se ozval výstřel znásobený ozvěnou.

            Sniper se s kamenným výrazem a chladnokrevně pohnul a rukou v černé bezprsté rukavici natáhl závěr. Z komory vyskočila dlouhá nábojnice, která se zaleskla a dopadla do jehličí. Odstřelovač zarazil závěr zpět a tím natlačil nový náboj do komory. Z patrony ležící na lesním podrostu se odvíjel něžný, skoro nespatřitelný proužek voňavého kouře. V malém lesíku zavoněl střelný prach, který šimral na špičce nosu.

            Oproti ledovému klidu vzdáleného odstřelovače vládla v táboře panika. Toho důstojníka sice nikdo z jeho mužů zrovna neměl v lásce, ale přece jenom skrytý sniper, který vás odstřeluje je, řekněme, lehce nepříjemná záležitost. Skoro nikdo by si ani nevšiml, že nenáviděný důstojník není již mezi živými, ale zadunění výstřelu všechny upozornilo a donutilo je ke spěšnému chvatu. Muži pobíhali po táboře a navzájem do sebe strkali a naráželi, jak se snažili narychlo se ozbrojit. Zrovna totiž měli siestu po obědě. Sice nebyl nic moc, jen klasické „zelené“ jídlo, kterého už měli všichni po krk. Ale našlo se i pár vyjímek, kterým vodový vývar a plátek chleba chutnal.

            Odstřelovač přitiskl oko na gumovou objímku puškohledu a zadržel dech. Jeho ukazováček se jakoby pomazlil s lučíkem zbraně, ale pak se napevno ustálil.

            V táboře se složil další muž. Tentokrát to byl obyčejný řadový voják. Krev z jeho puknuvší lebky nahodila nudnou zelenou barvu stanu křikavým trychtýřem rudé. Kulka roztrhla plátno stanu a vlétla dovnitř, kde se dalšímu vojákovy zarazila do ramene. Energie střely ho protočila jako vývrtku a praštila s ním na zem. Cítil tepavou bolest a jak mu z rány uniká proudem život v podobě husté tmavé krve. Rychle si ránu převázal hadříkem a přitlačil na ní, aby zastavil krvácení. Kulka mu naneštěstí zůstala v těle.

            „Támhle je! Viděl jsem záblesk!“ vykřikoval jeden z mužů a ukazoval směrem ke vzdálenému lesíku, kde se vzápětí znovu zablesklo, a voják vykřikující slavnostně svůj objev a mávající rukou k lesu se sesunul na kolena. Rukou, kterou tak radostně ukazoval si držel v druhé ruce a tryskala mu z ní krev, která přebarvovala nyní už pošlapanou zelenou trávu. Celá dlaň s prsty mu chyběla. Kulka, která mladíkovy utrhla zápěstí se opodál zarazila do země s působivým plufnutím.

            „Rychle! Poberte co můžete a za ním!“ zavelel jeden z mužů a podle věku to byl asi veterán tady té proklaté války.

            „Honem! Než nám uteče!“ zařval radostně jiný, popadl svou pušku a rozběhl se k lesíku, kde se znova zablesklo. Natěšený mužík v uniformě, jenž jako jediný bezhlavě pádil naproti střelci předvedl něco jako salto vzad a v hrudníku mu zla obří díra.

            „Takhle ne vy debilové!“ chopil se velení veterán. „Musíme na něj oklikou a krýt se!“ a sklonil se pro svou pušku. „Skupina Alfa půjde se mnou a skupina Bravo to vezme západně. Beta zůstane v táboře a zavolá velitelství.“ a rozběhl se k lesu na východě od tábora. Osm mužů se rozběhlo za ním a šest k lesu na západě.

            Jeden z mužů ze skupiny Alfa zařval a padl na zem. Veterán se za ním ohlédl. Věděl, že takovéto zranění z normální pušky by smrtelné nebylo, ale z odstřelovací může být smrtelné i jen škrábnutí. A hlavně z normální pušky by prostřelené koleno vypadalo jinak. Voják ležel na zemi a držel se za stehno těsně nad kolenem a druhou rukou se snažil vytáhnout z jedné z mnoha kapes na výstroji proužek gumy na zaškrcení. Kolenu mu totiž chybělo a zbytek nohy mu plandal bůh ví na čem.

            Když Alfa zaběhla do lesa, veterán se ohlédl, aby viděl, jak je na tom Bravo. Členové druhé skupiny zrovna zabíhali do lesa, ale poslednímu vojákovy vykvetla na boku rudá růže. Rána ho odhodila o dva kroky dál, kde se složil jako štafle.

            Zatímco se skupiny Alfa a Bravo zabíhaly do lesa, členové Bety se snažili krýt jak nejlépe uměli. Ale moc platné jim to nebylo. Sniper každým výstřelem alespoň zranil, když už ne zabil. Radista se snažil dovolat posily, ale díky špatnému spojení se mu to moc nevedlo. Nakonec, když už chtěl nadiktovat souřadnice jejich tábora, se od lesíka opět zablesklo, jak další kulka opustila hlaveň. Vzápětí nato vysílací stanice explodovala a střepiny vlétly radistovy do obličeje. Všichni byli zalezlí kde se dalo a čekali až ostatní dvě skupiny odstřelovače vyřídí.

            Odstřelovač se neslyšně zvedl na jedno koleno a zkontroloval svou pozici. Z obou lesíků, kam zaběhli nepřátelé, se táhly uzoučké proužky stromů k hájku, kde byl on. Ale on tu byl jako doma. Znal tu každý strom a kámen, takže se rozhodl využít svých znalostí terénu a stáhl se hlouběji do hájku. Tam se rozběhl ke kryté cestičce, která vedla od lesíku na východě. Cesta ze západního směru byla pro nepřítele méně schůdná a delší, takže z ní mu zatím nebezpečí nehrozilo.

Doběhl k polní pěšině a zalehl přímo proti ní za kámen a čekal. Nebyl nervózní. Byl tu přece jako doma. A měl svou pušku. A co hlavně, své náboje do ní. Na každém bylo vyryto jméno. Věděl že mu v zásobníku zbývá pět patron.

Z levé strany se ozvalo křupnutí větvičky a šepot. Vzápětí zpoza stromu vykoukla postava navlečená do maskáčů a s útočnou puškou v ruce.

Sniper věděl, že ho nemají s jeho maskováním šanci vidět. Pečlivě zamířil a stiskl spoušť.

Vojákovy nahnutému zpoza stromu se rozprskla hlava a lesem zaduněla ohlušivá rána výstřelu znásobená odrazem od stromů. Odstřelovač v klidu natáhl závěr. Tělo dopadlo a v poslední křeči se zaškubalo.

Nějaký voják zpoza úzké soušky vyklonil svou pušku a naslepo pokropil dávkou prostor, kde si myslel, že je sniper ukrytý. Dávka přeběhla po zemi moc napravo od skrytého muže, než aby mu ublížila. Přiložil hlavu k puškohledu a zamířil doprostřed kmenu úzkého stromku a zmáčkl spoušť.

Další ohlušivá rána a v soušce se objevila díra po kulce, která prolétla kmenem a zdeformovaná se zarazila do vojákova těla. Její deformace plus ostré třísky vykonaly své. Voják padl a ze zad měl cáry.

Dva muži se vyklonily a dávkou pálili hlava nehlava, což přinutilo snipera, aby se skryl za kámen, ale ještě před tím si všiml, že se zbylí muži odlepily ze stínu stromů a rozběhli se, aby mu nadběhli. Z levé strany na něj běželi dva hned za sebou. Odstřelovač odtrhl z výstroje jeden z vroubkovaných granátů. Pojistka mu zůstala vyset na nosném popruhu a nepřítomně se tam kynkala.

Muž máchl rukou a z jeho dlaně se oddělil granát, který opsal krásný oblouk a dopadl před dva běžící muže. Ti, než si uvědomili co to vlastně bylo, mu vběhli přímo do cesty. Výbuch je rozhodil od sebe. Když letěli, vypadali jako hadrové panenky. Každý dopadl na tři metry od výbuchu a střepiny granátu se zabodaly do stromů v širokém okolí.

Ze západu se ozval výbuch, který otřásl zemí. Tentokrát si odstřelovač za kamenem oddychl. Kdyby vojáci objevili jeho překvapení ukryté mezi stromy a kameny, mohl by mít docela potíže. Vytáhl z pouzdra svou druhou zbraň. Temně černou hranatou pistoli.

Vykoukl zpoza svého úkrytu a uviděl jednoho muže, jenž se ohromeně díval na vysoký černý sloupec dýmu problikávajícího mezi vrcholky stromů stoupajícího ze západu.

Černá hlaveň se ustálila na mužově těle.

Voják si ani nevšiml, možná ani o sniperovy nevěděl, že na něho míří smrtonosná zbraň. Tři rychle za sebou jdoucí výstřely zněli jako zaštěkání nějakého psa. Kulky zasáhli svůj cíl a stojící muž pod nárazy kulek o krok ustoupil, pak zakopl o kořen a po zádech dopadl do měkké náruče silné vrstvy jehličí.

Veteránovy klečícímu na jednom koleni a opřenému bokem o strom vylétly mířidla jeho pušky před oči. Měl jinou pušku než ti ostatní. Lepší. Věděl že nemůže minout. Na každou kulku si totiž vlastnoručně vyryl jméno. Jméno toho, koho miloval. Jméno toho, koho mu vzala válka.

Zmáčkl spoušť.

Výstřel zazněl lesem jako hromobití, ale proti odstřelovačské pušce to bylo ještě pořád nic.

Odstřelovač ale o veteránovy věděl a těsně před tím, než vystřelil znovu zalehl do svého úkrytu a kulka vystřelená z pušky veterána se zabořila do těla předposledního vojáka ze skupiny, který právě mířil na nekrytého odstřelovače. Útočná puška připravená ke střelbě mu vypadla z ochablých prstů. Nevěřícně sklonil a hlavu a podíval se na svou uniformu, kde se rozpíjel převeliký krvavý flek. Znovu hlavu zvedl a podíval se zpříma na veterána, který na něj zíral s otevřenu pusou a puška mu odevzdaně mířila k zemi. Pak se konečně muž sesunul na kolena a bez kousku života dopadl do měkkého mechu.

Odstřelovač využil této situace a vyskočil zpoza kamenů se svou předlohou puškou v ruce. Hlaveň pušky se zvedala, aby se ustálila na veteránově těle. Sniper věděl že nemine. Měl přece na kulce vyryto jméno jeho lásky, které mu pomáhalo. Vzpomněl si na chvíli, kdy mu zemřela a on s bolavým srdcem na každou kulku vyryl její jméno a každou vykoupal ve svých slzách, které se řinuly přímo z jeho zlomeného srdce.

Veterán se vzpamatoval až když uviděl, jak se sniper zvedá ze svého úkrytu s jeho puškou. Měl z ní respekt. Ale věděl, že nemůže minout, protože na každé kulce měl vyryto jméno. Každou kulku vykoupal v slzách ze svého bolavého srdce.

Obě pušky se zvedaly pomalu. Moc pomalu, pomyslel si odtřelovač i veterán zároveň. Ale oba si zároveň byli jistí svou převahou. Oba dva neměli co ztratit, protože jediné co milovali, už dávno ztratili.

Sniper pozvedl pušku na úroveň veteránova hrudníku a zmáčkl spoušť.

Veterán pozvedl pušku na úroveň sniperova hrudníku a zmáčkl spušť.

Dvě vystřelené kulky, každá z jiné pušky, ale obě posvěcené žalem ze ztracené lásky se zaleskly na dopoledním slunci. Proráželi si cestu proti jemnému větříku, ve kterém byla cítit tak typická vůně lesa, jehličí, střelného prachu a krve. Oba žili pro mstu. Až do teď.

Kulka se zabořila sniperovy hluboko do těla. Přehluboko. Přímo do jeho srdce skláceného žalem.