Objevení Atlantidy

   Moji kolegové si vždy mysleli, že jsem bláznivý snílek. Ale proč? Protože jsem se vážně zabýval nevyřešenými otázkami archeologie? Protože jsem na sympóziích vznášel pichlavé dotazy, na které mi bylo chabě odpovídáno? A protože jsem je doplňoval výčtem skutků, které mí kolegové provedlí s věcmi, jenž nezapadaly do tehdejší představy světa? Vždyť považte: Kdo zabil před 4 000 lety bizona prokazatelně vysokorychlostní střelou? Nebo kdo ztratil hliníkový opasek v čínském hrobě ze třetího století? Ty samé  a jiné podobné otázky jsem vznášel rok, co rok. A pokaždé jich přibývalo. Aty samé a jiné neuspokojivě podobné odpovědi jsem rok co rok slýchával, až mne to nakonec unavilo a nechal jsem toho. Asi právě proto mě nikdo nikdy nezařadil jinám, než do podružných projektů Byl jsem prostě nežádoucí osoba.

   Jedním z těchto podružných projektů byla i další česká výprava do egypta, které jsem se účastnil i já. Popravdě řečeno, pro nás tak důležitá a pro ostatní zcela bezvýznamná. Naším cílem byly vykopávky v Gíze, konkrétně Chufuova pyramida. Za úkol jsme měli očistit okolí u jednoho z jejích úpatí. Vyvézt suť a roztřídit příúpadné nálezy. Rutinní práce, nic víc. Já a mí čtyři kolegové, kteří jsme to měli vše na starosti, jsme prováděli odkrývání, sem tam dávali pozor na dělníky a občas také odháněli zvědavé turisty, když se dostali přes naše stráže. Práce to nebyla zrovna příjemná, ale pořád lepší, než sedět doma v Praze. Ubytování jsme pak měli nedaleko ve stanech v dobře hlídaném táboře. To kvůli teroristům, aby si rozmysleli, jestli nás mají napadnout. A pak tu byla rána, velice krušná rána. Díky úmornému vedru se špatně spalo a když se mělo vstávat, tak se naopak spalo velice dobře. Nicméně ať to bylo jak chtělo, stejně jsme přes den dobývali tajemství Egypta z vyprahlého písku a sutě u severnístrany pyramidy. Večer jsme se pak věnovali zápiskům, anebo se sesedli dohromady a vesele rozprávěli. Ikdyž často se takový večer zvrhl ve vášnivou debatu, díky mým tak známým konfliktním dotazům a rebelantským myšlenkám. Věděli jste třeba, že Egypťané znali žárovku? "Nesmysl? Ó nikoliv! Staří Egypťané dokázaly vyrobit složité tvary ze skla a žárovka pro ně byla hračkou. Ta jejich měla délku 40 cm. A to, že i v tehdejších podmínkách byla její výroba možná, dokázal inženýr Walter Garn. V žárovce prý nebylo vákuum a fungovala na principu elektrických výbojů. To vše je popsáno na zdech Hatořina chrámu." A stejně jsem své kolegy nepřesvědčil. Jen nedaleká sfinga se tomu tiše usmívala.

   Po několika týdnech jsme byli s pracemi na severní straně téměř hotovi a mohli jsme se chystat k návratu domů. Další granty nám nebyly přiděleny. Paranoidně jsem se domníval, že kvůli mě, ale spíše to bylo proto, že jsme skutečně neobjevili nic než písek a suť. Zvláštní, čekal jsem něco jiného. Po nás to tu měla převzít americká výprava. To jsem nesl nelibě a stejně tak i mí kolegové. Rezignovaně jsme tedy dodělávali to, co jsme dodělat měli. A pak se druhý den stalo něco nečekaného. Kolem desáté dopoledne se několik dělníků propadlo do zatím neobjevené chodby. Za tohle nás doma mohli dát na pranýř. Naštěstí se žádný dělník nezraniltěžce, ale i tak jsme z toho mohli mít pěkné tahanice. Po prvním ohromení jsme se rozhodli nejprve zjistit, oč se jedná a až poté informovat naši univerzitu. Vzali jsme si několik dělníků a vstoupili do celkem průchodé chodby, která vedla od Chufuovy pyramidy a svažovala se někam do neznáma. Něco nás táhlo tam dolů. Vydali jsme se tedy směrem od pyramidy dál a dávali pozor na oxid uhličitý, který by se tu mohl během dlouhé doby usadit. K našemu překvapení jsme po několika minutách narazili na velké zapečetěné dvěře. Nad nimi bylo hieroglify krátce napsáno: Thovtova síň. "Thovt. Bůh. Nositel nebesské moudrosti." Nikdo z nás se neodvažoval otevřít kamenné dveře, a tak jsme se vrátili zpět na povrch. Před vstupem do chodby jsme postavili stráže a šli kontaktovat naši univerzitu. Vlastně se ani nedivím, že povolení k otevření jsme dostali takřka okamžitě. Vždyť tohle byla možnost, jak se čeští egyptologové mohli po dlouhé době blýsknout. " A o úřady se nestarejte," řekli nám. "Povolení k vykopávkám tu máte a snad se nám ho podaří prodloužit. Gratulujeme!" K vykopávkam snad. ale k otevření síně?

   Ale naše odhodlanost byla silnější než pochybnosti. Popoháněni bičem zvědavosti jsme měli odpoledne vše připravené. Kolega Jiří vše pečlivě zaznamenával na videokameru, já fotografoval každý krok, Miroslav řídil dělníky a ostatní zajišťovali osvětlení, nebo nečině přihlíželi. A pak se nám po dlouhém čekání podařilo bez požehnání úřadů otrevřít Thovtovu síň. Po několik tisíciletích sem opět vstoupila lidská noha. To, co jsme zde našli, všem vyrazilo dech. Nebyly to zlaté poklady obvyklé v hrobkách faraonů. Ne! Bylo zde něco mnohem vzácnějšího. Světelné kužely reflektorů nám osvětlily velikou Thovtovu síň a v ní tisíce svitků a spusty zvláštních předmětů. Bezděčně jsme postoupili dál. a támhle se něco zalesklo. Nasměroval jsem tam světlo, abych lépe viděl. "Pane jo! Vždyť to je egyptská žárovka!" Ani se tolik nelišila od Garnovy, kterou stvořil při svém pokusu. Kolegové se na ni s ohromením dívali. Stejně tak jako já s úžasem malého kluka. "To není možné," podotkl Jiří. "Já bych tvrdil pravý opak," opáčil jsem. Surově se na mne podíval. Tohle prostě odmítal. Nechal jsem ho být. Až nyní mi došlo, že tohle musela být ona pověstná síň vědění. Vše co kdy staří Egypťané dokázali bylo zde a já u toho. Jestliže je topravda a jestliže byli staří Egypťané tak vyspělí, vyspělejší, než jsme si všeobecně mysleli... Neodvažoval jsem se to domyslet. Z toho mrazilo v zádech a otázky se samy objevovaly jedna za druhou. Co je vlatně pravdy na Thovtově nebesské moudrosti?

   Šel jsem od kolegů dál, až do nejzaššího rohu místnosti. Jenomže přívodní kabel od svítilny byl moc krátký. Položil jsem ji tedy na zem a přistoupil k jedné polici se svitky. Vzal si jeden úplně ze shora a velice opatrně jej otevřel. Zcela jistě to byla nějaká mapka. Rozeznal jsem západní pobřeží Afriky a na druhé straně pobřeží Ameriky? Cože? Tak tohle bylo terno! Ne, příliš mnoho detailů na to, aby to byl poze náhoda. A mezi nimi veliký strov. Co ten tam dělal? Že by přecijenom výmysl?

   Chystal jsem se vrátit svitek na místo, když vtom se u vchodu spustila hádka. Nevěděl jsem, oč běží, protože mi ve výhledu bránil nedaleký sloup. Svitek jsem nevrátil a přikradl se k tomu sloupu, abych zjistil, co se děje. Ten, kdo to všechno způsobyl, byl inspektor z Káhiry, toho jsem poznal hned. Jiří mu chabě argumentoval u povolením. Inspektor odešel, dělníci netrpělivě přešlapovali u vchodu. Dodnes nevím, proč jsem to udělal. Svitek nebyl moc dlouhý, tak jsem ho prostě narovna, přehnul a strčil do kapsy. Šel jsem ke kolegům. "Dal nám ultimátum," povídal zkroušeně Jiří. "Máme do deseti minut odejít, jinak nás nechá zatknout." Na otázku cose stane s tím vším, nikdo nedokázal odpovědět. Tiše jsme se vzdali. Z Čech nám nikdo nedokázal pomoci. "Na to jsme příliš malí páni," řekli z univerzity. " Takže vás čekámedoma." Stráže z tábora se již na náas neusmívaly jako dříve. Veškerou naši dokumentaci zabavili a v den příjezdu americké výpravy jsme museli opustit zemi. Budiž.

   Doma byla celá záležitost zametena hezky pod kobereček. Každému z nás důrazně doporučili, abychom na celou věc hezky zapoměli. Samozřejmě to neřekli takto surově, nicméně mě toto doporučení bylo věnováno obvzlášť. Dlouhý čas jsem s napětím očekával, kdy americká výprava vynese s velkou slávou na světlo onen převratný objev. Dlouhý čas es nic nedělo, žádné zmínky v odborných kruzích, žádné nahodilé článečky. A jak dny ubíhaly, bylo mi stále jasnější, že věda opět jednou zatočila s nezapadajícím článkem minlosti. Oni si byli tak jsití, že zakročili včas. Ale naštěstí se mi podařilo propašovat onu mapu v botě, aniž by o tom měl kdokoli tušení. Po večerech jsem pak tajně překládal a s ohromením jsem zjistil, že předemnou leží mapka bájné Atlantidy. A já věřil v její existenci! Tohle jsem si prostě nemohl nechat pro sebe. Jal jsem se hledat v různých spisech. Solónových, Platónových. Oba odkazovali na Egypt. Hledal jsem dál. Jakákoli zmínka či indicie směřující k Atlantidě mi byla cenným vodítkem. Dokonce i číňané znali jakousi ostrovní říší jménem Penglai. která později zmizela pod hladinou oceánu. Nicméně i přes nepříliš důvěryhodné zmínky jsem byl rozhodnut, že příští sympózium dokáži její existenci. Že příště uvedu na pravou míru, co se stalo v Gíze. A co jsem slíbíl, to jsem také splni. Použil jsem vše, co bylo po ruce. Dokonce i rekonstrukci geologů Edith a Alexandera Tollmanových, kteří vypracovali přehled oblastí dopadů sedmi úlomků zabijácké komety, která kdysi ohrozila naši zemi. Podle mé egyptské mapky ležela Atlantida přesně v místě dopadu jednoho z těchto úlomků. Zkrátka, pustil jsem si hubu na špacír a nedopadlo to dobře. Každý se mi vysmál.

   Poté již to šlo všechno z kopce. Tisk mne vláčel bahnem, odborná veřejnost kamenovala svými artefakty a navrch jsem přišel i o místo. Na hodinu jsem byl propuštěn. Originál i kopii mapky mi sebrali. Naštěstí jsem si vyhotovil ještě jednu kopii navíc. Ale i tak jsem se dostal až na úplné dno. Bez prostředků, bez podpory... bojovat proti větrným mlýnům se prostě nevyplatilo. Alespoň v té době jsem si to myslel. A pak po nějaké době za mnou přišel cizí člověk s velice zvláštním přízvukem. Zprvu jsem ho nedůvěřivě přijal, ale jakmile mi vyložil oč se jedná, div že jsem neskákal radostí."Heinrichovi Schliemannovi se také každý vysmál." Povídal. " A pak každý užasl, když objevil Tróju na základě Homérových veršů." A Tak mi nabídnul jistý milionář s podobnými zájmy, abych pro něj Atlantidu nalezl. A já nabídku přijal.

   Onen dobrodinec nešetřil peněz ani námahy. Nakonec to ale přineslo své ovoce. A tak tu po několikaletém výzkumu sedí v suchu nahoře na můstku na lodi jménem Atlantis. To jméno jsem jí dal já sám. Ta loď byla poslední dva roky mým domovem. Nyní z ní řídím všechny podvodní práce na vykopávkách. díky moderní technologii to není žádný problém. Po předešlých nezdarech jdu tentokrát najisto. a to díky jednomu náhodnému a na první pohled bezvýznamnému nálezu. Jednoho dne se tam dolů třeby také vypravím. Ale to v žádném případě nespěchá, nemám totiž rád vodu. Když nad tím tak přemýšlím, všechna ta potupa, všechny ty útrapy kterými jsem musel projít, se nakonec vyplatily. dejší nálezy sice půjdou do soukromé sbírky, ale já mám povolení o tom všem psát.. Na to se chystám ve velice blízké době. a tak se svět určitě dozví, že Atlantida existuje. Vyhrál jsem sice jenom napůl. ale i to mé maličkosti stačí. V jakém depozitáři skončily artefakty nalezené v Thovtově síni vědění a kde, to ví jenom pár vyvolených. A i ti brzy někam zmizí. Ale třeba se to všechno jednou změní a přístup vědy k těmto nezapadajícím součástím skládanky bude jiný. Kdo ví, třeba bude jiný i pohled na naši dávnou minulost...