Marný život

Jedná se o jednu z mých prvotin, než jsem začal psát výlučně prózu.

Marný život
I.
Krásný to slunný den
větřík jemně fouká. Ty
však v mém náručí jemně dýcháš.
Tvůj tep se tlumí a dech doznívá.
Ach, proč mě opouštíš Gabriel?

Nevím, jak ti jen pomoc mám
Na tvou nemoc lék není a můj
žal den ode dne vzrůstá. Bezmocnost
krutá mě k smrtí souží!
Ach, proč mě opouštíš Gabriel?

Láska se v muka mění, když umírá.
Člověk bez lásky není. Lásku tak
nahradí smutek a žal. Větší bolesti
už není, než hnusný klam.
Ach, proč mě opouštíš Gabriel?

Tvá nemoc postoupila a ty
v mém náručí umíráš. Rvu
si vlasy hrůzou. Chci jít za tebou, ale touha po
životě je přec silnější.
Ach, proč jsi mě opustila Gabriel?

II.
Rok za rokem plynou a já
vzpomínám. Na všechny
dny láskou k tobě prožitých,
vybavuji si je v mých vzpomínkách.
Ach, proč jsi mě opustila Gabriel?

Lidi o mně říkají, že zatrpklý jsem,
proč se diví, říkám jen?
Proč se lidi ode mě odtahují a
očima uhýbají? Nevím...
Ach, proč smutek a žal trápí srdce mé?

Moji tvář hustý porost vousů skryl.
Mé srdce žalem sužované, tělo mění.
Už dlouho nejsem tak silný a pohledný jako dřív,
chci umřít...
Ach, proč smutek a žal trápí srdce mé?

Slunovrat a Nový rok se blíží, neslavím je!
Od té doby co ztratil jsem tě, čas - to slovo
pro mě význam nemá. Mám přání jen jediné a to
jest znova pohlédnout do tvých očí, tvých očí...
Ach, proč čas pro mě význam ztrácí?


III.
Ležím na lůžku dřevěném ve svém domě,
očekávám smrt. Osvobozující, nazval jsem ji,
dech se mi krátí, čas můj nachází. Najednou
světlo zřím, vede mě zpět temnotou, když proberu
se, spatřím krásnou tvář nebeskou.
Ach, proč jsi mě bože zachránil?

Stalo se, co nečekal jsem, láska se mi
navrátila se jménem Adrien. Často na
klíně mi sedí, usmívá se a síla má k
životu se navrací.
Ach, proč jsi mě jen zachránila Adrien?

Svůj vous dlouhý oholil jsem a chuť do
života opět získal. Stále však jsem nezapomněl
Gabriel. Vzpomínky se mi v hlavě hemží a já z
nich pokoje nemám. Má Adrien po mém boku leží a
radostně se usmívá, netušíc nic, co hlavou se mi honí.
Ach, proč jsem novou šanci získal?

Budu mít syna, silného jako bůh!
Tato novina mě překvapila a radostně jsem
ruce k nebi zdvih. Své myšlenky zaměřil jsem
na nový život, který jsem si s tebou přál Gabriel.
Ach, děkuji ti Adrien!

IV.
V mých snech se vše bouří, proč se mi jen
Gabriel mstíš? Já nemohu za tvoji smrt, však
víš, jak jsem s tebou umíral. Tak mě prosím nechej
v klidu žít.
Gabriel, prosím! Nech mě v klidu žít!

Jednoho dne z rána procitl jsem a
vedle mě v klidu Adrien leží, však hruď se jí nehýbá.
Pln strachu ruku na srdce ji dám...
Nebije! Nedýchá!
Ach, bože co jsi to udělal?

Zřím otisky rukou na hrdle jejím.
Ni cizí, jsou mé. Má Adrien je studená jak led,
nežije, nedýchá.
Ach, bože co jsem to udělal?

Můj osud se naplnil! Nikdy své dítě nepoznám.
Osude, ty proradný proroku, proč život jsi vzal
mé milované Adrien? Nevěděl, že život v sobě nosí?
Osude, ty černý vrahu!


V.
Proč nezabil jsi mě, osude?
Za to, že dítě jsem zplodil, potrestal jsi
mě hned a stihl mě tak krutý trest.
Osude, ty černý vrahu!

Já přelstím tě hned, aby jsi
nemohl trestat teď.
Dýka se k mému hrdlu blíží. Ocel
je chladná jak led, kůže má žárem žne,
jak dýka se blíží...
Přelstil jsem tě vrahu!

Má krev co z hrdla proudem teče,
po rukou zvolna stéká. Z posledních
sil držím v náručí mou milovanou Adrien.
Ach, bože snad mi odpustíš!

Mé oči temnota, již pohltila. Život z
těla uniká a černota mou duši zaplnila, pomalu
vzpomínky a city sžírá. Snažím se ze všech sil,
abych poslední myšlenku upíral na mé milé a
jediný cit co mi zbyl, což je láska k nim.
Ach, bože proč jsi mi tento život dal? Umírám!

---