"Umělecký" popis (mého běžeckého Já)

do školy... vraj umelecký popis máme napísať... čo už...j.

„Umělecký“ popis
(běhu mého běžeckého Já)

Neběhám. Ne, že bych běhal nerad, to ne, já jednoduše neběhám. Nikdy. Neběhám při rozcvičce na tělocviku, neběhám na tramvaj když ženský hlas už ohlašuje ukončení nástupu a zatvoření dveří, neběhám do obchodu těsně před závěrečnou, a zásadně neběhám do školy, ani když jdu pozdě. Neběhám nikdy, nikde a za žádných okolností.
Včera se ale stalo něco zvláštního. Přišel jsem domů. Jistě, i u mě je příchod domů zatím událost celkem běžná, normální, ale zvláštní je to, co se stalo poté. Ještě než jsem překročil práh, věděl jsem, že to už nejsem já. Bylo ve mně něco zvláštního, něco cizího. Narodilo se mé běžecké Já.
Hned po narození spustilo křik, a to ze všech sil. Já nemohl jinak. Popadl jsem tenisky, existenci kterých jsem už téměř popřel, a vydal se do ulic. Policajti před domem kontrolovali špinavě vypadajícího chlápka ve staré škodovce. Proběhl jsem přes koleje a utíkal tmavými ulicemi směrem k parku. Pravidelně jsem se nořil do temných ostrůvků světla v okolí pouličních lamp. Nahá tma mi sahala po prstech, ale já jen utíkal a utíkal.
Konečně jsem byl u parku. Na lavičce v dáli jsem zahlídl spící postavu. V té noční hodině jsem neměl chuť pouštět se do konfliktu. Proběhl jsem proto před parkem a zamířil k zastávce. Mé běžecké Já ale mezitím nejspíš dosáhlo puberty a rozhodlo se hnát mě dál. Proběhl jsem psím trávníčkem a doufal, že si neodnesu předčasný vánoční dárek v podobě silně aromatické, hnědé hmoty na mé botě. Náhle jsem zjistil, že jsem ve slepé uličce. Běžecké Já si poradilo. Vrátilo mě stejnou cestou, kterou jsem přišel. Přišel jsem k potůčku a vnitřní hlas mě posílal podél jeho koryta.
A já pořád utíkal a utíkal. Zpoza stromu na mě vyskočil divý, temný stín, fabie na vrakovišti se na mě zašklebila a záblesk měsíce se odrazil od peří kachničky v stojící jednou nohou v potoce. K potoku se přišel napít potkan, klidně, obezřetně, pomalu, ale stín byl chytřejší. Zastal jsem, když potkan zakvičel. A opět jsem se rozběhl když se mi zazdálo, že stín se vrhá na mě.
Konečně osvětlená ulice. Zahnul jsem doprava a téměř se srazil s zarostlým chlápkem. Dorazil jsem k semaforu. Červený panáček se rozzářil, asi při pohledu na můj neméně červený obličej. Opřel jsem se o sloup a těžce oddechoval. Přešel autobus a já jsem zacítil závan hořící marihuany. Svým funěním jsem asi probudil zeleného panáčka, který mi laskavě pokynul a já se rozběh a druhou stranu. Ještě krátký sprint a jsem na své ulici. Otevírám domovní dveře a utíkám po schodech, místo abych si přivolal výtah. Přicházím domů. Já jsem unavený a mé běžecké Já šťastné.
Myslel jsem, že to byl jenom záchvat. Chvilková epidemie, krátkodobá nemoc, zkrátka něco, co se nebude opakovat, ale víte, co se mi stalo dnes ráno? Dámy a Pánové, já jsem dnes ráno běžel do školy…


j.

---