Stařec

Byl jednou jeden dědeček,

a ten věru nebyl mlád,

klobouček jak hříbeček,

nikdo ho nikdy neměl rád.

A teď

Stařec žije jako zvíře,

nikdo mu to nezávidí,

spí a bleje do talíře,

blechy po něm věčně slídí.

 

Už mu táhne na sto pět,

důchod mu nikde neplatí,

páchne z něho starý kmet

a pořád si sere do gatí.

 

Hlas a ruce třesoucí,

mu dávají měsíc života,

mají ho jak vši pasoucí,

za senilního kokota.

 

Chudák stařec osamělý,

vnuci ho už nemaj rádi,

mozek jako plátek zelí,

ví jak čas teď svinsky pádí.

 

Už se vidí v popeli,

už ho tu nic nebaví,

skuhrá a škrabe se v prdeli,

brzo to tu zabalí.

 

Stařec žije jako zvíře,

stará ho na dálku vydírá,

a tak vychrtlý ve své temné díře,

zapomenut umírá.

 

 

 

 

 

 

---