Nasládlá.

Jen krev. Mé tělo obklopovala temně rudá a červená krev. A já jsem si uvědomovala, že je konec a věděla jsem, že ublížím mnoho lidem. Pociťovala jsem ten chlad uvnitř mého těla, cítila jsem to neskutečné horko na mé pokožce. Uvědomovala jsem si každý pohyb, každou jemnou vlnku krve. Mé krve! Cítila jsem kyselý vzduch a sliny v mé puse měly nasládlou příchuť té temné tekutiny, která byla mým hrobem!

Nechápete? Když jste se jako děti řízly, přiložily jste si ústa na ránu a nasáli trochu krve. Nasládlá. Když vám tekla krev z nosu a dostala se do krku. Nasládlá. Když jste se zranili v puse. Byla nasládlá! Přesně tento výraz vyjadřuje to, co jsem cítila všude uvnitř mého těla, ve vzduchu, ve slinách, všude! Ó, Bože! Topila jsem se ve své vlastní krvi a umírala jsem a nechtěla a doufala a nalhávala si, že to není pravda.

Hladké, dříve bílé, stěny byly narůžovělé. Sem tam nějaká kapka. Nasládlé. Málo místa, nohy pokrčené. Byla jsem ve vaně, ve vaně plné a hlavně NASLÁDLÉ krve! Dostávala se mi do očí, do nosu, byla v mé duši, v mém nitru, v mém myšlení! A v tu chvíli jsem se probudila ve své posteli, zpocená, zrychlený dech a hrůzou skoro mrtvá! Neměla jsem slov – byl to snad jen sen? Krutý sen? Tak proč jsem stále měla chuť v puse takovou podivnou, neobvyklou, zvláštní … - … nasládlou? Proč, proboha?

Vstala jsem a mířila temnou místnosti. Ledová klika jakoby mi sama vklouzla do ruky a pohnula se směrem dolů. Dřevěné dveře se otevřely a já šla dál. Oblečení padalo z mého zpoceného těla a já se ocitla ve vaně. Bezděky jsem si podala zrcadlo a podívala se na svůj obličej! Rudá barva stékala z mého obličeje na mou hruď.

Teplá tekutina kolem mého těla... Za chvíli už jsem cítila jen nasládlou vůni. Pěna do koupele.